2/1

společenské, a tento pevný a stálý poměr promltne pak
ve srozumění s nakladatelem viditelně :.litím, že shrne
dosavadní své spisy pod společný titul, pod nějž pak
přičleňuje svoje nové práce. Vzniká tu rámec čistě zevní;
vnitřní jednotu vývojovou a slohovou musí nahrazovati
uniformita tisku, formátu, papíru; starší práce do tohoto
nahodilého souboru přecházejí pak buď naprosto
nezměněny neb naopak se slohovými retušemi, s
obsahovým rozmnožením, s pozdějšími dodatky. Tato vydání,
jež podmíněna jsouce davovou popularitou, trvalou
přízní čtenářskou, zdají se býti především u nás
ctižádostí spisovatelů, trpí v jádře značnou rozpoltěností:
zahrnujíť vedle děl, k nimž stojí spioovatel v poměru
časové a vývojové distance, také spisy, které právě vyšly
z jeho pera; pak i auktor nejpoctivější a nejpřísnější, jenž
stále usiluje o zralou a nepodplatnou autokritiku, vidí
se nucena podávati vedle děl znovu revidovaných
i knihy posud nevyhraněné. Než, nelze býti k těmto
souborům, na nichž má větší podíl mechanism
knihkupeckého trhu než organický růst písemnictví, příliš
příkrým: nechtějí samy býti více než spolehlivou snůškou
látky, z které dlužno teprve vytvořiti konečné vydání
souborné. Nepopřejí-li toho bohové auktoru samému,
pokusí se o to jeho dědicové, jeho pozdější vydavatelé,
síleni vědomím, že také jejich závěrečné uspořádání
setká se s tou měrou přízně, jež byla údělem souboru
prozatímnému.

Hodina, která zabraňuje nelítostně_ básníku dopsati·
r .. oslední vyvrcholující výjev k provedené tat{měř tragedii,
zbásniti konečnou sloku lyrického celku, zaklenoutí
myšlenkovou klenbu: filosofické skladby závěrečným
symbolem, neodnímá všaK básnickému dílu možnosti,
aby rozptýlené jeho součástky soustavně a jednotně byly
sloučeny pečlivou a ostražitou rukou v souladný celek.
Naopak, většina básníků i největších dochází této sarro-