24

ránf, ubrušuji sice hrany a ulamuji hroty, vymycují
drsná a vášnivá epitheta, potlačují násilné a divé scény,
stíraji diskretně krev a pěnu od zkroucených rtů
mluvících osob, převádějí mladický naturalismus do vyšší
oblasti zvšeobecňující idealisace, ale zároveň,
nerozumějíce již vlastnímu mládí s jeho celou nespoutanou
výbušností, geniální vášnivostí, přírodní smyslností,
znásilňují obraz svého tvoření. Často se klamou o pořadu děl,
z nichž skládá se jejich tvůrčí celek, a seřaďujíce je sice
dle dokonalejšiho a vyrovnanějšího krasovědného zákona,
převracuji přece jich životný sled, jich vývojovou
sounáležitost. Zapomínají, že právě tak těžko lze pořádati
doklady životní jako fakta životní sama, a že pořádek,
který dodatečně uvedlo moudré a klidné stáří do zmatků
'cl zvratů jinošských le1, jest pouhým klamem, pouhým
stařeckým přeludem. Vedle básnických souborů takto
dodatečněstilisovaných, vyhledá si budoucnost pak přec
vždy původní znění děl: neboť to, co dal jí moudrý mistr
ve chvHi loučení do rukou, jest pouze umělým výtvorem
jeho stáří, který však málo poučuje o skutečnosti jeho
výbojného mládí.

Než, souborná vydání, na nichž zůstává teplo ruky
tvůrcovy, nevznikají vždy jen v hodině připravené
k sepsání záyěti; často uprostřed životní cesty, právě
ve chvíli, kdy zjeví se na obzoru nové mohutně zvlněné
pohoří touhy, jež chce býti zalesněno mladými stromy
činů, rozhodne se básník náhle k účtování prozatímnímu
a dává básnickým souborem dosavadních děl výraz své
nutkající vůli. Buď odcizil se úplně své minulosti, že
přestává souviseti s ní a rozuměti jejímu jazyku; pak
chvatně svazuje básnické výtvory uzavřeného a plně
dovršeného údobí svého vývoje v souborné vydání, jako
po ~céně rozchodu na vždy svazuje milenec zlatou šňůrou
·'kórrespondenci náhle svadlou a bezbarvou, aby uložil ji
kamsi na dno polozapomenuté zásuvky. Anebo zdá