23

neslaďují ničeho na svém díle, jež má býti nadále upřímnou
a bezprostřední zpovědí lidského jich vývoje,
viditelnou řadou stanic vnitřní pouti bludného chodce, který
nestydí se za prach obuvi a za krev brotící znamení cesty.
Básníci takoví hledí na řadu svých knih jako na svůj
lidský životopis a jako by nestilisovali dodatečně nic
v bludech svého mládí, v úzkostech a nejistotách svého
mužství, v umdlených melancholiích stařeckých svých
let, tak neschlazují vášnivého varu svých mladistvých
veršů napsaných v půlnoční hodině nedočkavé touhy po
milence, tak neubrušují ostří prudkým útokům
vynuceným spravedlivým hněvem chvíle, tak neuhlazují
hrany vzniklé pod ukrutným dotykem řežavého a
skřípajíclho pilníku osudu. Nesrovnalosti, odpory a trhliny
v jejich díle, na které pohlížejí jako na živou
chronologisvé minulosti, jeví se jim právě takovou nutností jako
nesrovnalosti, odpory a trhliny v životě, a tak jejich
básnický soubor mluví ke svému čtenářstvu slovem, jež
velký epik švýcarský, Konrád Ferdinand Meyer,
napsal na poslední stránku svého nejstatečnějšího díla:

"Nechci být umným, knižním výtvorem ¸
já celý muž jsem se svým rozporem!"

Proti těmto větným a často drsným vyznavačům
vývojové pravdy, která odhaluje spíše zrajícího člověka
než zralého umělce, rozhoduje se druhá řada básníků pro
postup opačný. Chtějí, aby lidský osud zmizel v
uměleckém slohu, blud mládí v dokonalé stilisaci mužných
let, vášnivý náběh touhy v hotovém provedení vyspělé
rovnováhy, původní a syrový odraz mohutné, leč divoké
inspirace v klidném a souměrném souladu konečného
vyhranění a'proto měnící a často znásilňující rukou sahají
na původní výtvory životních období, jimž se odcizili
a od nichž se oddálili. Vpravujíce takto dbdateč,ně do
svéhodíla jednotný sloh, společný rhytmus, ,totožné nazí-