19

ve vesmlru klid vedle pohybu, jako v životě mirné
tempo kroku vedle zpěněného a překypujiclho tance.
Zůstávají tu vždy a i tehdy, nepřihlíží-li písemnictvi
naprosto k obecenstvu a k jeho požadavku srozumitelnosti.
IJrostota docílená úmyslně ze snahy psáti pro široké
vrstvy není ještě prostotou pravou a ryzí: tato temení
ze samých hlubin umění literárního. Dokud básník
zachycuje výjimečnou náladu osamoceného jednotlivce,
dokud dramatik představuje případ jedinečný, osudový
zvrat závisející na podminkách časově, místně a
psychologicky výlučných, dokud romanopisec a povídkář líčí
úsek společnosti v určitém osvětlení dobovém, slovem,
dokud literatura tí~l),e k dobovému, k místnímu, k
osobnímu čili individu'vfhímu, musí užívati složitého, ostře
vybroušenéh,ÓJ,-uméle ciselovaného, často překvapujíclho
výrazu sloyního, nechce-Ii setříti barvu doby, pel
okamžité nálady, kouzlo prchající chvíle. Ale jakmile
postoupí:od výjimek k pravidlu, od případu jedinečného
k všeobecnému zákonu, od jevu osobního, místního a
dobového k ději všelidskému čili typickému, dopracuje
se vždy, pokud spojuje výši záměrů s hloubkou pojetí,
typické prostoty, působivé čirosti, vznešené jasností
výrazové.

Tehdy spisovateli, básníku, tvůrci, jenž po únavné
a vysilující dráze kamenitými cestami malých zájmů
a strastí jednotlivcových a divokými stržemi
společen~kých dějů vystoupí k výšinám, odkud lze
pozorovati samy o s u d y, mimovolně a samoděk vplynou
na rty slova právě tak prostá jako výrazná, jež najdou si
přístup k tisÍCům otevřených srdcí nejrůznějších
obdivovatelů.Tak kdysi vyšel největši básnlk nové doby, Goethe,
nedlouho před vyrovnaným západem velikého svého
žití, jež od divoké a podivné výjimečností mládí a od
přejemnělé a přeplněné nádhery mužstvi povzneslo se
ke klidné a vlídné prostot~ stáří, do hor a lesů, kde
blou
2*