Hl

Kromě toho mísí se v tento zduvodňovací výklad
lidového čtenáře vážný a nevývratný úsudek zna1cu,
že nejvyšší díla světového písemnictví složena jsou řeči
prostou, čirou a věčně srozumitelnou. A vskutku: staré
náboženské a mravní zákoníky, ovládající vUli a myšlení
nesčíslných miI1ionů. psány jsou výrazem svrchovaně
jednoduchým; veliké divadelní umění starověké i
novověké neskrývá svůj osudový a tragický obsah do jazyka
záhadného a zastřeného, nýbrž nalézá pro něj slovní
útvar krajně přístupný a zřetelný; v básnictví lyrickém
city nejhlouběji položené a vášně nejmocněji bouřící
voli se zálibou právě u básníků největších lehký a naivní
sloh lidového popěvku. Nadšení vyznavači prostoty slova
v umění slovesném mají na své sti 'ně ještě okolnosti
jiné. Složiti, vědecky i umělecky boha1? ~ělaní básníci
zatoužili často l$:e konci své 'dráhy berO-lId ,se dosud
strmými a osamělými výšinami raffinované nádhery
těžkého slohu po kráse prostoty, po kouzlu nestr.ojené
jasnosti, jako hodovník po hostině o vzácných krmích a
těžkých vínech žádá..si číše horské, čiré vody. Ve chvilích
svrchované upřímnosti, kdy ruka básníkova odmyká
skrytá tajemství vlastního lidského srdce, vyznávali se
vždy i největší kouzelníci slova, věty, obrazu takřka
evangelicky střízlivým jazykem. zpovídali se i vládcové
oslňujících klenotnic slovesných v žíněném rouše řeči
nestrojené. nenápadné. srozumitelné.

Jest tedy snad prostota slova nezvratnou známkou
všeho písemnictví vskutku velkého a trvalého? Jest tedy'
snad složitá nádhera, temná umělost, vystupňovaná
oslnivost slohu pouhou hrou uměleckého rozmaru, pouhou
zálibou ojedinělých literátů. pouhou součástkou módy
pomíjející? Tak jednoduše nelze rozřešiti tohoto sporu.
V každé literatuře hlubšího vniterného života stojí dva
ty protichůdné slohy, sloh prostý i raffinovaný. vedle
sebe jako ve výtvarném umění kresba vedle malby, jako