1- ostatního života při čteni. Kdybychom chtěli mluviti o této věci v obrazech náboženských, řekli bychom, že čtenář má dbáti o to, aby při čtení naň sestoupil Duch svatý, nebo aby v sobě vzbudil pravou milost; leč tím bychom snad vzbuzovali nesprávný dojem, jako by ten .stav duševního soustředění nezávisel od čtenářovy vůle, a přece čím jiným jest než projevem silné vůle, ale i tuhého a soustavného cviku! Jak patrno, jest náš názor o naprosté nutnosti soustředěného a oddaného čtení pravým opaKem obecného mínění a běžného zvyku, že kniha jest pouhým odpočinkem, pro který stačí odpadky času věnovaného práci, ba i zábavě. Román, jímž se chceme prostě ukolébati ke spaní, nemůže v našem vnitřním životě znamenati ničeho; naše smysly jsou v takové chvíli již příliš otupělé, aby mohly vnímati kouzlo dějišť zcela nových a neznámých, naše mysl není již schopna seznamovati se s osobami a ději; náš vnitřní sluch nereaguje již na hovor, byť v něm zápasila srdce o nejosudnější možnosti štěstí a lásky. J sou lidé, kteří pokládají za vhodno tráviti svůj oběd nad svazkem povídek, v nichž pak listují líně a lhostejně: ublížili by spisovateli, který v novellách zhustil své pojetí skutečnosti a lidství, daleko méně, kdyby sbírku jeho odložili a chutě oddali se odpolednímu spánku. Básník, jenž žil, trpěl, zápasil dlouho, než mohl stručnou lyrickou písní vyjádřiti svou trpkou a při tom hluboce lidskou zkušenost, přál by si jistě raději, aby jeho verše zůstaly nečteny, než aby jimi utloukal svou nudu a. dlouhou chvíli kdosi, koho zmrzel společenský tlach při doutníku, prázdné dvoření se v taneční síni, jednotvárná promenáda v osvětlené ulici: jak může takový zívající a protahující se unuděnec nakloniti sluch k řeči srdce, k řeči. bolesti, k řeči zklamání? Naopak, dokonalá díla slovesného umění žádají si určité nálady, kdy dovedou býti nitru čtenářovu sdílnými