I

řici, že Jest dobře postaráno o čtenáře, jemuž záležt
předevštm na kvalitě čtení. Leč o jednu podstatnou stránku
literárnt výchovy nedbá téměř nikdo; sotva kdo z nás
se pamatuje, že by byl znalcem poučen o tom, jak čísti,
jakou cestou přijímati dojmy z knihy, kterak se
dorozuměti s jejím básníkem a jepo hrdiny; tušíme všichni, že
existuje jakési důležité a vzácné umění čísti, ale litujeme,
že jsme neměli příležitosti získati si je. Naopak vidíme, že
těch, kdo se v něm opravdu vyznají, stále větší měrou
ubývá, a že druhdy bylo ono umění obecnější ... jak
povážlivý to rub té soudobé kultury knižní, do
přesycení vychvalované!

Měli-li bychom jmenovati příkladný typ dokonalého
čtenáře, jenž oním uměním čtení jest nejen prodchnut,
ale takřka prozářen, nemohli bychom uvésti nikoho
větším právem než evangelického křesťana starých
reformačních dob, jenž sklání se nad biblí. Svaté písmo není mu
pouze jednou knihou, nýbrž knihou knih, ba možno přímo
říci celou ljteraturou. Nachází tam vše, čeho mu potřebí:
poučení i zábavu, povznesení i rozkoš, oddech všedního,
dne i soustředění sváteční chvíle. Bible mu dovede
vyprávěti o válečných příbězích, při nichž netřeba ani na
okamžik rozvažovati, na které straně jest pravda a právo,
ale utěší ho i líbeznými příhodami cudného milování,
rodinného štěstí a dětinské neviny; není to arciť obraz
jednostranný: vždyť posvátní spisovatelé nezamlčeli ani
dokladů temného a spletitého poblouzení lidské vášně.
Ačkoliv čtenář bible jest poutavě a živě uváděn do
cizích zemí, kde nad jinorodým mravem klene se jižní
nebe a šumí cedry i palmy východu, čímž ukojí se
zVĚdavost po všem zvláštním a neobyčejném, přece najde
tam čtenář věčně stejné člověčenství, chybující, trpící
a prahnoucí po spasení a nad ním věčné božství přísné
i laskavé zároveň v nevýzpytných svých úradcích.
Bible nenechá věřícího křesťana nikdy na holičkách: