LIST O TVŮRČí RADOSTI, KTERY
V ÚNORU R. 1919 POSLAL PRAŽSKY
SPISOVATEL SVÉMU PŘíTELI,
UČITELI NA ČESKOMORAVSKÉ
VYSOČINĚ

~acím se znovu, drahý příteli, k Tvému dopisu, jímž jsi
mne pozdravil po vánocích, a jest mně, jako bych slyšel
z dálky pomalý, trochu trhaný rytmus Tvého hlasu, který mi
vždy připomínal podivný spád vody na skalnaté stráni v naší
oblíbené úžlabině, tam u Vás v horách. Nemýlím se snad
příliš, zjišťuji-li si, že spodním tónem celého Tvého listu jest
smutek, podobný bolestné, ale velice plaché výčitce, a jest
to všecka něha Tvého jemného přátelství, jež se snaží
nezraniti mne tím, že mně projevuješ, alespoň mezi řádky, jakési
zklamání z mého domnělého a neočekávaného obratu. Píšeš
mi zastřeným Svým způsobem: Zdá se mně,jakoby koruny
dubů a lip v alejích, pod nimiž jsme po léta chodívali,
neměly již nikdy přiště se sliti v zelenou klenbu souhlasu
a jednoty, a jako bych navždy osaměl u černého jezu svých
smutků, zatim co Ty ses rozhodl pro zlatou cestu radosti,
kvapící z hor do luk rozkvetlých jásotem pryskyřníků.
Ale dovolíš, abych naslouchaje teskně hudbě slapu,
házejícího své noční stříbro do nenasytného klína hlubin,
vyvolával si chvíle, kdy naše melancholie shlížely se v těch
temných hloubkách sestersky, a snad Ty sám tC1;ké ... Zde
se končí náhle Tvá obrazivá věta, a já snadno si ji domýšlím.

Jak bych mohl nevzpomínati vzácných těch hodin? Bylo
to těsně před podzimem, když jsme usedli na vyhloubeném
žulovém balvanu uprostřed vřesoviště a četli si polohlasitě
verše Tvého nejdražšího básníka. Sdílel jsem se tenkráte
věrně o Tvou vesměrnou bolest, jak jsi to tehdy jmenoval,
a byl jsem Ti vděčen, že ses tak neúnavně vracel k jeho knize

127