ztraceného i hrdinský vůdce roje desátník Bertrand, vtělená
přísná krása mužnosti a povinnosti, dostává ve smrti
směšnou a trapnou grimasu pitvorného paňáci. V této ironii, která
jest bolestnější než tragika vznešeného skonu, jest cosi čistě
francouzského a zároveň umělecký rys vysoce individuální.
Barbusse má ještě jiný záměr, jejž by bylo možno uvésti
v těsnou souvislost s pozdním výběžkem naturalismu, tak zv.
unanimismem, a s Le Bonovými a Durkheimovými
sociologickými teoriemi o duši davu. Ukazuje, kterak společný
způsob života, utrpení, hrůzy, vytváří duši roje a pak postupně
zahlazuje osobu, plemenné a sociální znaky svých příslušníků,
individualisovaných jen povrchně i samo zvláštní podřečí roje,
drsné a brulální v lidové plastičnosti a přece hluboce lidské
ve svých názorných zkratkách a naivních obrazech
(překladatel Hanuš Jelínek vystihl je skvěle) tlumočí osobitý život
této rojové duše.

Hromadná tato osobnost, jíž nemohou zničiti stálé ztráty,
protože každý z reservistů hned přijme její znaky, nežije
pouze primitivními počitky a chvilkovými představami, nýbrž
dospívá určité koncepce ideové, kterou poněkud vtíravě
zdůrazňuje závěr románu, a jež Barbusse tolik znepřátelila s
nacionalisty francouzskými. Vraždění, o němž zmužilý desátník
Bertrand tak přiléhavě praví, že buď se dá přirovnati k činům
hrdin Plutarchových a Corneillových nebo k činům apačů,
bylo nutné i bláto podzemní, odporná špína krajiny
znásilněné, neřest mrtvol zkomolených a hnijících bez pohřbu,
měly smysl i nekonečná jednotvárnost běd, přerušená
ostrými dramaty a končící se hromadnými jatky, nebyla protrpěna
nadarmo. Byla to dojista hanba, hodná odsouzení, na niž
bude musiti lidstvo zapomenouti, chce-li najíti rovnováhu.
Neomlouvá toho myšlenka revanche, sláva francouzské vlasti,
vítězství věci národní. Cíl je vyšší a smělejší; vyhlazení války
vůbec, záhuba militarismu jako principu, obnova mezinárod·
nosti místo myšlenky mocenské. A proto - tak volá
desátník Bertrand i Henri Barbusse sám - nutno přinésti tyto

113