uhaduje znalec a milovník rodiny s pohnutím spřízněné rysy
ve zryté tváři pradědově i v kresbě sličného lice vnukova.

Česká božnost, kterou vyznavači i dědicové Jednoty
pojímali spíše racionalisticky, kdežto Otokar Březina s
ekstaličností mystickou, měla vždycky silně vyvinutý smysl etický;
životní prakse znamenala pro ni více než odtažité hloubání
o záhadách bytí a poznání, království boží bylo třeba hledati
a uskutečňovati především na zemi; spása svita1a právě tak
v hořícím srdci a dělných rukách jako v myšlence jasnovidné.
V úplné shodě s tím zdůrazňuje též Otokar Březina, hlavně
v pozdějších svých knihách, mravní důsledky své mystické
soustavy světa proniknutého Bohem. Se zanícenou naléhavostí
vrací se k základním etickým zásadám, na nichž vybudoval
svou světlou nauku o člověku jakožto plniteli božské vůle a
dotvořovateli nehotového všehomíra: soucit a účast s
trpícími a zbloudilými bydlí v nižší, snáze přístupné celle, kdežto
vykupitelská spravedlnost a tvořivá spolupráce na vývoji
kosmu bez umdlení činí člověka málo menším andělů,
bezprostředních to poslů úradku božího. Otokarem Březinou
dostalo se mystického posvěcení oné, progresivní humanitě,
kterou odvodil Fr. Palacký z našich národních dějin a již.
lidu českoslovanskému uložil za základní zásadu postupu
i politického, a básník Rukou to byl, jenž plnýma dlaněma
naházel vonné květy opojných barev na cestu těm, kdož
hledají své místo na zem i před obličejem Hospodinovým pouze
výboji spravedlnosti, slitování a práce, pohrdajíce zápasem
o moc, prodlužujícím a kupícím jen odvěkou vinu bolesti a
utrpení. Jenom tak směl Otokar Březina toužiti po bojích,
kde nepřát~lům jsou přisouzeny rány sladké a nezmenšující
počet živých, ale zvětšující I

Důsledně věren své estetice, která za všemi zjevy chce
postihnouti věčný a obecný zákon a proto vůbec nejmenuje
jednotlivých krajin, osob, dějů, nemluví Otokar Březina nikdy
výslovně Cl svém národě ani o jeho historických skutečnostech
ani o přítomných a budoucích podmínkách jeho vývoje. Není

100