tami vlní a vzpínají se kosmické děje, zrání hmoty, pro
citání národů, výboje dějin, chorovody hvězd i závratné tance
myšlenky. Tu již mu nestačí uzavřené polyfonické formy Jar.
Vrchlického, rytmická pravidelnost byla by přítěží, rým
marným zvoněním pout otroků, kteří osvobozeni prchají z
nevolnietví - volný rytmus přestává býti experimentem
neúnavného umělce a dozrává ve výrazovou nutnost ducha, jenž
chce podati úměrnou zprávu o svém rozletu. Kdežto však
Jaroslav Vrchlický toužil ve svém kosmickém monismu, aby
z jeho symfonické epopeje věků bouřil a jásal především
vesmír, hmota oživená duchem a přerozující se nekonečně,
přiřkl Otokar Březina, jakmile dostoupil klasické své výše,
hlavní podíl sborovému živlu lidských hlasů, chóru velikých
typických skupin, vladařů snů a vítězů, mučedníků a stavitelů
chrámů, věřících bratří a bdících stráží na půlnočních místech
nebezpečenství, milenců ženy a tajemství, proroků a dělníků.
Bylo správně vypozorováno, že v tomto principu lyriky
nadosobní a kolové uskutečnil Březina hlubokou tužbu
moderního básnictví, které prahne vyjíti ze začarovaného kruhu
ohraničeného já a že ji vtělil v nový patos, podstatně odlišný
od patetiky schillerovské neb hugovské. Avšak doposud
zůstal nepostřehnut národně český rys této hromadné lyriky
Březinovy, její shoda s tradicí naší reformace, která neznala
vyšší a dražší formy nad sborový zpěv chrámový, nesoucí na
vzrušených vlnách k Bohu city, touhy a naděje celého
zástupu a podřizující všecku chválu a slávu stvořené země
vznešenosti základních vztahů srdce lidského. Tak hluboko do
minulých věků sahají národně tradiční kořeny našeho básníka,
jehož tvůrčí rázovitost byla vymezována srovnáním s
Whitmanem; Verhaerenem, Claudelem či Jammesem'

Jest to ooslovně chorus mysticus, co proudí k nám z hymnů
Březinových od zádumčivé Ranní modlitby po jásavý
Kolozpěv srdcí, od roztouženého Vína silných po těžkomyslné
otázky Se smrtí hovoří spící, od oslavné Písně o slunci, zemí,
vodách a tajemsti ohně až po záhadné Vigilie. Český duch

97