NÁRODNí VÝZN AM OTOKARA BŘEZINY

Národové nemilují svých velkých básníků u přímém
poměru k mohutnosti jejich myšlenkového i uměleckého díla.
Bývá to pouze chladná, akademická úcta a odtažitý podiv
teoretický, jichž se za života dostává od pokrevných
vrstevníků největším mistrům básnického slova a tvůrčí ideje. Živý
a teplý vztah chybívá také vzdělaným současníkům k těm,
vjejichžvýtvorech se ztělesnila nejvyšší myslitelská a výrazová
schopnost vlastního národa j pozvédajíce jejich díla do
vznešených oblak svrchovaného uctívání, netouží a nedovedou
s nimi srůsti í neumějí v nich nalézti své duše, nesnaží se
čerpati odsud radost a sílu, štěstí a svěžest, věčné mládí a zlaté
opojení životem. Jenom těm ze svých vrstevnických básníků
přisuzuje lid ochotně hodnot poetů národních, kteří jsou mu
zároveň těšiteli a vychovateli, trpělivými účastníky jeho
dobového hoře a místních radostí, výmluvnými pomocníky v
zápasech i úzkostech. Vždy bude si přáti lid, aby jeho pěvec
bydlil s ním pod nevysokým klenutím průměrného života ve
vlažném ovzduší domácího mravu a rodových zvyklostí,
hotov kdykoliv zabzučeti melodickou ukolébavku nadějím
starostlivě hýčkaným i vyvolati v bohatýrské elegii zimního večera
duše velkých předků z podsvětí. Rozsvítí-li se. pak tomuto
patriarchálnímu bardu za slavnostní hodiny tvůrčího vnuknutí
zornice, aby bezprostředně nazíraly národní budoucnost, a
dovede-li svou visi vtěliti do rytmů obecně přístupných slovy
zároveň prostými i důraznými, nemá vděčné nadšení
soudobých pokrevenců mezí j rázem uznala jej srdce i ústa všech
za básníka národního.

K poetům tohoto rodu nenáležel Otokar Březina nikdy a
jistě nebude již náležeti. Uctíván hloučkem oddaných a
zasvěcených svých obdivo';atelů až ke zbožňování, zůstává
lidovému čtenáři i průměrnému vzdělanstvu záhadou, ke které
třeba vzhlížeti s pokornou zdrželivostí a němým ustrnutím.

93