daje uměleckou i tradiční oporu pro svou básnickou rétoriku s obrazovými a výrazovými antitésami, se směsí osobního vzrušení a požadavků co nejobecnějších, se sdružením živlu fantastického a reální určitosti, Victor Hugo pozdravil v druhém období své činnosti, hlavně když psal svou politickou lyriku, jakožto své spřízněné předchůdce židovské proroky, jmenovitě Ezechiela a v hlavním lyrickém díle své mužnosti, v Kontemplacích, poklonil se Ezechielovi celou kapitolou Magů. Jaroslav Vrchlický, jenž si od Huga osvojil, alespoň pro hlavní období svého básnění, jeho ideál slohu básnicko-řečnického, převzal též Hugův kult Ezechiela, jak již naznačeno F. X. Šaldou. Hned na prahu svého hugovství nazývá v dopise milostné přítelkyni Sofii Podlipské z Livorna dne 26. prosince 1875 Ezechiela svým nejmilejším a největším básníkem bible a tak pojímá i jmenuje jej často také později, až téměř po dvaceti létech opěvoval ve skvělé sv~ kancóně Jana Kollára za to, že konal zázračné dílo proroka Ezechiela. Kdekoliv Victor Hugo nebo Jaroslav Vrchlický projevují nejživější podiv pro Ezechiela, vždy jim tane na mysli především slavné vidění kněze v zemi chaldejské u řeky Chebaru, které se čte v 37. kapitole proroctví Ezechielových a jež uchvacovalo také našeho Jana Nerudu.Proroku pochybujícímu s lidem svým o budoucnosti národa israelského, živořícího a hynoucího v zajetí, zjeví Hospodin obrazně svou podivnou vůli a starost o lid vyvolený. Postaviť proroka doprostřed údolí plného suchých kostí a zkoumavou otázkou vyptává se důvěrníka svého, zda jest možno, aby suché ty kosti oživly. Ezechiel neodvažuje se odpověděti a skládá vše na vůli Hospodinovu.Ale ten uloží mu, aby tlumočil kostem rozkaz, podle něhož duch boží má naplniti kosti životem. Ihned v zápětí pokrývají se kosti masem a žilami, potahují masem a hřmotně přibližují se k sobě, tvoříce zástup, jenž duchem ode čtyř větrů vanoucím mění se v mocné shromáždění domu israelského. A tu praví Hospodin ke svému .žasnoucímu proroku: A já oievru hroby vaše, lide můj, a uvedu vás do země 81