v nápravu společenského řádu, aby samo též zasedlo k
prostřenému stolu života, aby smělo vzdělávati také svůj lán, kliditi
na něm,účastniti Se tu na výstavbě národního života a
všelidské spravedlnosti.

Svatopluk Čech ani v Sekáčích nepodává skutečné idyly,
jež se mu v pozdních létech dařila jediné, když do široka
opěvoval vzpomínky z mladosti, umíštěné v patrimonálním,
polo panském světě, propadlém již zániku, jako ve'Václavu
Živsovi nebo ve Sněhu - domnělý rámec selankový jest
také zde záminkou tendenční refleksi, nořící se až ke dnu
soudobých otázek. Smysl pro sociální spravedlnost, soucit
se všemi utištěnými, láska k lidu, mrvícímu svým potem ornou
pudu, proměnily Svatopluka Čecha postupně z někdejšího
epika českého zemanstva a chvalořečníka domácího sedláka,
v obránce našich "trudovíku ". Sekáči prohlašují jejich
podíl V' nadcházejícím společenském převratě Evropy, vyžadují
pro ně úděl spravedlnosti, půdy a práva v budoucím novém
řádě - čistě po česku slučují požadavky selského cítění se
sociáln! obrodou veškerého člověčenstva. Ale i pak, až zrodí
se nový, spravedlivější, bratrštější svět na rumech starého
kastovnictví a nadpráví ~ věří Svatopluk Čech, básník
selských tuch a jistot, - zustanou sedláci jádrem národa i
veškeré společnosti:

A nechť si lidstvo k výši jakékoliv

svrjm duchem vzlétne, zjemní svoje žití,
ta práce prastará na rodné roli

vždy základem přec bude jeho bytí.

Měst h/ucný ruch a všechen přepych skvělý,
řád společnosti se svých strážců šikem,

zář vědy, poklad vzdělanosti celý '-"

to všechno v nich zvrátilo se mžikem,

verš poetů by ztich' i louten zvuky,

i štětec s dlátem kles' by z umné ruky

ve chrámu krásy zpustlém ......; kdyby v luhu

70