jest významným dokladem pro Čechův selský demokratism,
názorově překonávající citové sklony zahanbeného milovníka
panské kultury: jádrem českého národního života jest sedlák,
vzdělávající ručně svou roli, hrdý na odkaz praotců a
spokojený se svým losem i šlechtic, tyjící z naší půdy a nerozumějící
jí, jest jen příživníkem, jeho honosné světoobčanství není než
maskou nepřátelství národa, jeho přízeň jest pokušením,
kterému třeba odolávati.

Ještě jednou vrátil se Svatopluk Čech k živ~tním
problémům českého venkova i bylo to pět let před smrtí, r. 1903,
cyklem písní, refleksí a obrázků Sekáči. Forma, jako vůbec
v jeho pracích posledních, jest značně uvolněna: místo
plynulého vypravování růženec uzavřených kusů lyrických i nižádný
pokus o individualisaci postav, které stlačeny jsou napolo
úmyslně na schémata j neorganicky mezi figury sekáčů, z nichž
mnozí se vyjadřují autenticky po selsku, jakoby Sv. Čechovi
byl vzorem J. V. Sládek se svými starosvětskými písničkami,
vsunuta jest postava básníka, komentujícího subjektivisticky
ruch na poli a prodělávajícího vzestup k zdravému realismu
i k statečnému demokratismu. Postavíme-li podle výrazového
umění Sekáče do sousedství jiného stařeckého Čechova ~yklu,
Do světa šírého, kde rovněž místo individuálního dění
dostává se čtenáři kolozpěvu typů, přiřkneme, hodnotíce
básníkova díla ideově, naopak pozdní této skladbě místo významné;
lze z této příčiny pouze litovati, že Sekáči jsou tak málo
známí. Obraz žní, jejž v patriarchálním osvětlení malovalo
již Ambrožovo vypravování ve Václavu z Michalovic a první
příběh ze Stínu lípy, stal se tu symbolickým pozadím
sociálního vření na českém venkově našich dnů, na kte;rý básník
hledí bez konvenční idyličnosti. Není tu hrdinou ani zámožný
zeman, pro nějž s radostí a v souladě sklízí spokojený lid
poddaný, ani sedlák, šťastný ve své prostotě, který ve svorné
práci s čeledí a podruhy slaví obžinky; básníkovQ srdce
přiklonilo se tentokráte cele a výhradně k selskému Mlnictvu,
které, nemajíc samo půdy, pracuje pro jinéhQ, ale doufá

69