a žeň nádhernější z jejích ňader vzbudí.
Vroucněji lid k tobe přilne vděčným duchem
a kraj, blahobytu šumě zlatou vlnou,
poplatků těch ztrátu splatí měrou plnou.

Od konce sedmdesátých let se zesiluje v Čechově tvoření
živel venkovsky idylický a z někdejší složky kontrastní se
tím mění v prvek hlavní. Smrt otcova vznítila v básníkovi
dětské vzpomínky j pobyt v městě doléhal tesknou tíhou na
srdce samotářovo j zásadní odpor vlasteneckého
tradicionalisty k přívalu novodobé a bezbarvé civi1isace přispíval k tomu,
že si Svatopluk Čech idealisoval starožitný byl a mrav lidu
selského. Takto selanky Čechovy se vyznačují dvojím rysem
subjektivním: prodšeny jsou zádumčivou touhou po
ztracených, nevinných rájích mladosti a zároveň provázeny
tendenční obranou starobylé tradice rolnické proti rozkladným
vlivům světoobčanské vzdělanosti.

Pro toto nazírání Čechovo jest zvláště příznačný cyklus
idyl v novelistickém zarámování Ve stínu lípy, do něhož básník
vydatně vpracoval vranské i liteňské vzpomínky, a kde se
výrazněji než v kterémkoliv jiném veršovaném díle projevil
Čechův dar genrové povahokresby, prováděné s vervou až do
nejjemnějších podrobností. Ohraničeny lyrickým vstupem, kde
propuká subjektivism touhy, a ódickým doslovem, v němž
záměr oslavný se pojí s chutí popisnou, kmitají se postavy
a příběhy venkovského zákoutí v kaleidoskopickém sledu
a rozmarné směsi žertu i sentimentality, aniž jest jimi vlastně
karakterisován český selský stav v typických svých osudech
a úkonech. Naopak, setkáváme se v básnickém tom cyklu
hlavně se situacemi a figurami, jež ukazují, jak cizorodé prvky
porušují starou idylu patriarchální, af jest to americké, či
podkavkazské vystěhovalectví, ať řemeslníkovy či vojákovy
zkušenosti za hranicemi domova, af styk přirozených venkovanů
s citlivostí učených stavů nebo s pochybnou dobrodružností
úřednictva vrchnostenského. Kdo Ve stínu lípy opravdu

65