tímto rozporem j že nad uvědomělým názorem demokratickým
mimoděk, ale tím silněji vítězily vybrané a přejemnělé záliby
panského dítěte, doloženo jest nade vše určitěji rodinnou
zpovědí nezapomenutelně vloženou do mistrovské povídky
Jestřáb contra Hrdlička.

Vycházeje z těchto podmínek rodu a výchovy, Sv. Čech
ve své poesii sice stále toužil po naprostém splynutí se
selským živlem, avšak nedosáhl ho. Prahl "v dusných města
zdech" po volné a zdravé přírodě venkovské, ale, navrátiv
se do ~í, cítil se tam spíše cizincem plným obdivu a něhy,
než přirozeným soudruhem a spolupracovníkem půdy nikdy
nezahálející. Venkov nebyl mu tedy plnou samozřejmou
skutečností, v níž může silný a zdravý duch dokonale vyžití svůj
osud, nýbrž vyvolával si jej cestou kontrastu jako selanku,
kam muž uštvaný neb zklamaný městem a světem jde pohřbíti
svůj nepokoj, kde z mateřídoušky slunných mezí a ze šalvěje
klidných úvalů se vaří spasný lék pro pobledlou a churavou
civílísaci, kudy za jitra před dílem vykupitelským kráčí mladý
spasitel, aby vykoupal nohy v čerstvé rose a učil se mluvě
prostoty od pěnic a skřivanů. Proto nevytvořil Svatopluk Čech
oné monumentální samoúčelné idyly venkovské, jakou
darovali modernímu světu Mickiewicz a Mistral, u nichž v
uzavřeném světě nerušené prostoty každodenní úkony života
nabývají hrdinské mohutnosti a palriarchálníkrásy. Slohovou
jednotu Čechových selanek, zbarvených vždy vzpomínkově,
ruší zpravidla nějaký prvek problematický: obyčejně novověký
mrav a řád vtrhuje hlučně a se zlozvukem do selské ryzosti,
kazí neb porušuje i ničí její nositele, posléze však sám jest
zvládnut a ochočen mocnými vitálními silami, utajenými v
původní, selské kultuře a mravnosti.

Na počátku básnické své dráhy miloval Svatopluk Čech,
tenkráte ještě výbojce látkový i rn,yšlenkový, náměty, kde v
praskotu bouře a chroptění vášní bortil se a hynul starodávný
patriarchální svět pořádku a klidu, tradice a víry, mravnosti a jasu.
Bouře mořská se vzpourou otroků na lodi, krvavý a válečný

63