konkvistadorem na bohatýrské lodi spějící do kraje luzných
palem, podobným Kolumbovi, veslujícím ne po známých
drahách, nýbrž hledajícím nových cest za hvězdou budoucna.

Umnou a zdobnou svou tirádu, blýštící se v barvách
exotických a provedenou ve slohu řečnickém, přetrhuje Svatopluk
Čech náhle sám j zdáf se mu, že na tváři pomyslného jinocha,
jejž oslovoval, kmitá úšklebek pohrdání a pablesk vzdoru,
obrážejícího smýšlení samostatné, které odmítá rady a
návody sebe zkušenější. Věrnému ctiteli mladosti líbí se mladický
vzdor, záruka to, že mládež nechce se dáti voditi, nýbrž že
spěje za svou vnitřní pravdou, z jejíhož kvasu vzejde zdravé
víno. Čtenáři stále připadá jedno krásné gesto dramatické,
když čte vroucí Čechovy verše k mládeži: otec, svěží duchem
a plný oddaného pochopení, vine se slzou v zraku na vřelou
hruď milovaného syna:

Ne ! V tobě budoucnost je, mladý světe,
vznět nových dum, jimž nerozumí stáří,
ve hrudi tvé nám nové jaro kvete, P
necht' bujaře jen kypí, plesá, září I

Tento svůj krásný a mužný pozdrav českému
studentskému hnutí pokrokovému parafrasoval Svatopluk Čech sám po
dvou létech, když roku 1889 pro Časopis českého
studentstva v básni Novému jaru ve zpěvných čtyřech slokách znovu
provedl příměr mezi vesnou a mládeží - zůstal miláčkem
české pokrokové mládeže také později a nadobro v jejích
.sympatiich zastínil Vítězslava Hálka. Dějinným dokladem
tohoto vnitřního souhlasu mezi Svatoplukem Čechem a naším
pokrokářstvím devadesátých let jsou dvě básně zařazené na
konec Písní otroka (číslo XX. a XX!.). První z básní,
provedených důsledně v sytých, až palčivých barvách východní
romantiky otrocké, vítá vzdor pokrokářské Omladiny proti
~usivému servilismu českému, druhá se stupňuje v apoteosu
krutě politicky pronásledované Omladiny. Tam volá Sv
afopluk Čech české protestující mládeži doprovodem:

60