zmaru a bránící se mu statečně, uchyluje se načas, jako
by do asylu, do bohatyrského světa Smetanových
hudebních bájí, do pokojné slá'vy Libuše a v hýřivě mytzckou
krásu se živě zlatým odleskem, kterou přisuzuje Mé vlasti.
A tu naskytá se Šaldovu peru, které se dotud vyhýbalo
problémům hudebním, příležitost, aby v obdivných rysech
syntetických nakreslilo klidnou a monumentální podobiznu
Smetanovu: Je-li jaké víno srdcí, hle, to ;est On, náš
světec a mučedník. Jest teplý ;ako poledne a zároveň
mysticky velký a slavný jako půlnoc, v níž spí naši první
předkové; ;est dobrý jako půda, která ti dává za ránu
rydla nebo pluhu chleba a při tom tajemný ;ako ona, neboť
jest jen přeměněný popel všech našich mrtvých otců od
prvního do posledního, kolik jich kdy bylo. Jest ;ako
prastará lípa u naše.ho někdejšího jihočeského statku: listí
Mí šelestí ti nad hlavou písní, v níž rozechvěje ji nejslabší
větřík, ale kořeny vsahá do tmy a obcuje ;imi s hlubinami
země; bohatýři pod ní mřeli a děti si hraií dnes v jejím
stínu. Jasnovidně postřehl tu básnící kritik milost tradice,
kterou jest nadáno Smetanovo dílo, ale ježto umění mistrovo
není zároveň obdařeno milostí náboženskou, stačí, podle
nynějšího mystického pojetí, Šaldově krásné a smutné rekyni,
aby ji posílilo, vzpružilo, zadrželo, nikoliv aby ji spasilo.

Nedlouho potom, co F. X. Šalda osnoval tuto kapitolu,
prožili jsme však, že Smetanovy vrcholné výtvory dovedou
právě onou milostí tradice spasiti jednotlivce i zástupy v
otřesných krisích životních. Též zde možno se dovolávati svědectví
slovesného. V novinářské stati, která se místy povznáší k výši
zpovědi básnické, vyjádřil Gustav Jaroš (Brázda, I. Uměním),
jakou osvobodivou mocí bylo zkormouceným srdcím českým
na sklonku těžkého roku 1915 Smetanova Má vlast j jak
bezpečno bylo utéci se ve dnech, kdy se rozkolísaly všecky
dosavadní jistoty národní, pod symfonická křídla genia,
nezakolísavšího nikdy i jak melodický prorok mluvil k nám
v Táboře a Blaníku posvátným pramotivem nebojte se; jak

45