JOSEF
JUNGMAN
K sedmdesátému výročí úmrtí 14. listopadu 1917

Výroční den úmrtí Jungmannova býval v minulých časech
tichou národní slavností: na pomník před kostelem u Panny
Marie Sněžné, tak výmluvný v klidné své prostotě, býval
kladen věnec j chodci zastavovali se ve vděčném rozjímání na
chvíli u tohoto púvabného zákoutí v samém středu
nejživějšího ruchu; někteří ze starých vlastenců putovali zbožně i k jeho
hrobu v nejtišším ústraní hřbitova na Olšanech - a všichni
vraceli se pak k denní práci s posilujícím vědomím, že
vzpomínkový styk s Jungmannovou bytostí jim vrátil jitřní zář
a vesnu svěží ideálních snah, ~luveno slovy básníka, jenž
nejlépe postihl smysl a mravní sílu národního našeho obrozeni.
Ale nadešla léta, která utlumila kult jungmannovský,
nepotlačila-li ho vůbec. Nový dějinný rozhled po duchovním a
slovesném vývoji českém v období osvíCenském a romantickém
dal vystoupiti v popředí jiným zjevům buditelským a
prohlašuje za životné vůdce našeho národního snažení Dobrovského
a Šafaříka, Palackého a Havlíčka, odsunul značně stranou
muže, jehož právě tito duchové sami pokládali za ústřední
osobnost děje obrozenského. Silně vyvinutý kriticism vědecký
a přímočarý směr nové filosofie dějinné nenacházely v
Jungmannovi naprosto bytosti sourodé j katedroví učenci svůj
nesouhlas s Jungmannovými názory ve známé horlivosti
odbornické projevili neklidnými pochybnostmi o jeho povaze j
a co jest asi nejpodstatnější: tam, kde nejvýše byly
hodnoceny tvúrčí koncepce myšlenkové, zdál -se přece podružnou
osobností spisovatel, který, nevytvářeje sám nových ideí,
soustředil práci celého života na kult a kulturu jazyka.

Leč životní a národní vývoj mění podstatně rozhledy dějinné.

Připomíná to horskou cestu, vzestupující k několika pásmům
vrcholú rúzně vysokých; i nejmohutnější z nich občas zmizí,
zastírán horou bližší a dostupnější, a co chvíli jest poutník

29