dřímaly ještě ukryty schopnosti národního vůdce a politického
činitele, přece můžeme sledovati, jak listovní umění Husovo
pozvolna vznikalo. Nejstarším dopisům jeho chybí posud
osobnostní ráz: pisatel nemluví ani z potřeby okamžiku ani
z plnosti svého znepokojeného nitra, nýbrž ze své funkce
kněžské či akademické j poučuje, vykládá do široka, provádí
učený důkaz neb pronikavé vyvrácení. Ať jsou tyto starší
Husovy listy zakuklenými traktáty, ať zastřenými kázaními,
vždy v nich pronikají ony rysy intelektuální vlohy mistrovy,
které nedávno tak výstižně vymezil VL Kybal, obratnost
v postupu scholastickém, přesná a přehledná logika, názorná
jasnost rozvrhu, sklon k dialektice, pohotovost v příkladě
i v citátu; mluví či spíše přednáší a káže tu vynikající
představitel cítkevní učenosti, stojící na výši svého povolání i
veřejného úkonu, avšak marně hledáme osobnost, jež by strhovala
tím, že pohání slova, věty, obrazy proudem svého kypivého
ducha. Mistr Jan Hus ještě nenalezl sebe sama.

Měl-li mistr Jan Hus neklamně odhaHti a plně projeviti
velikost své osobnosti, jež byla nesporně spíše karakterní a
mravní než ryze intelektuálná, nestačilo, aby přijal a vniterně
zpracoval mocný podnět rozumového poznání a náboženské
obrody, jakým byla nauka Viklefova. Jan Hus musil prudce
prožíti a nejnaléhavěji si uvědomiti celý etický dosah
smělého, ba revolučního kroku, který vykonal, při dav se k
dogmatickému kacířství anglického učitele, otřásajícího netoliko
články víry, nýbrž i celou církevní kázní. Teprve když
procítil v hlubinách přísné a svědomité duše velikou
odpovědnost, kterou přijímá za sebe, za své žáky, za posluchače svých
kázání, ano za celý národ český odvážným svým činem;
teprve když ocenil všestranná nebezpečenství, jimž vystavuje sebe
a své věrné a když se odhodlal čeliti jim, neustupu)e ani
o krok od poznané pravdy; teprve když si umínil zasvětiti
sebe celého, očištěného přísným sebezpytováním a
příkladnou askesí, tomuto novému poslání. nadosobnímu a
hromadnému, dospěl mistr Jan Hus svého nejvlastnějšího já.

19