Blaník, kde v sebevědomém a chrabrém hymnu o důvěře ve velkou budoucnost národní zaznívají nově rozvedeny akordy z Tábora - intuice geniova vrací legendě blanické její původní smysl, skalou posvátné hory proniká tvůrčí pohled národního věštce v tónech a nachází tam - boží bojovníky. Vrchlický ve své Baladě blanické pojímá pověst jako apoteosu dělné a osvobozujícj síly našeho selského lidu: není náhodou, že báseň přeložil z Fresek a gobelínů do Selských balad . . Věky, jež přespal písmák Jíra mezi dvojím zpěvem pašijí v Blaníku, nadobro přepodstatnily tamní vojsko boží: básník utopista, jenž po celý život snil o nekrvavém sbratření lidstva v práci a v rovnosti, dá se Jírovi v Blanice probuditi za šťastné již doby, kdy rodná země nepotřebuje zbraní a rytířských činů. S úžasem hledí Jíra na snící blanické reky: Ale u jich nohou nebylo víc zbraní. Místo velkých štítů jak měsíčné plání ruchadla se skvěla, pluhy místo praků, místo mečů, kopí zdivenému zraku jevžly se kosy, rýče, cepy, brány, motyky a srpy čistě ukovány, stejně nad tím davem prapor však se zdvíhal, na němž svatý Václav s orlicí se míhal, vesel zachvíval se .- A v proměněné vesnici, již, sám nepoznán, nepoznava, nachází Jíra týž nový šťastný věk selské idyly: v smavém kraji plno ruchu a nade vším skřivan jásající - Takto se v podání největších českých umělců nad zkouškami a nejistotami, ztrátami a prohrami, zmatky a úzkostmi kolísavých dnešků, vymodelován tvůrčí vůlí národního genia, rýsuje vítězný obrys Blaníka, nadaného mluvou útěchy: jednou Blaník hrdinského .-Činu v duchu národního náboženství, po druhé Blaník bohatýrské selankypodle staré české selské pýchy. Naše srdce mohou si volíti mezi obojím pojetím posvátné hory, 15