naděje pronásledovaných a tajných husitů českých, obrátila
se posléze proti nim j do té míry promyšlené bylo úsilí domácí
protireformace. Ale i řada českých spisovatelů přiklonila se
od prostého lidového podání k motivicky bohaté úpravě
německých romantiků: tak V. K. Klicpera v hlavním ději své
rytířské hry Blaník, tak J. K. Tyl v pobočním motivu
dramatické báchorky Jiříkovo vidění; oba vábila k látce ovšem
také tendence vlastenecká.

Až potud vzorný Krausův rozbor pověsti postupuje krok
za krokem, nemíjeje ničeho, co by pro výklad motivů bylo
významno, ale paknepřihliží k jedné podstatné stránce legendy
blanické. Svatý Václav, vévoda české země, zjevuje se podle
Krausových vývodů v čele blanického vojska teprve v
umělém podání 40. let: původně si vypravoval prý lid pouze, že
se k rytířům z hory připojí až po krveprolití na bílém koni
s kopím. Tu bylo by nutno studii Krausovu doplniti snad
důkladným rozborem legend svatováclavských, a jest velmi
pravděpodobno, že pojítkem mezi blanickou pověstí a
proroctvím o příš~í sv. Václava byla chiliastická důvěra v
osvobození země české, zrozená v dobách nejtěžších; odtud
zařazení národního světce v čelo vojska zakletého, ale
.očekávajícího plnost času.

Pověst blanická, kterou nejvýrazněji hutným a kovovým
slovem zaznamenal Alois Jirásek v Starých pověstech
českých, náleží k běžným a drahým motivům českého moderního
umění j zpracovali ji Levý a Aleš výtvarně, Smetana a Fibich
hudebně, Vrchlický a Jirásek slovesně. Bylo by třeba nové
studie, obdobné pojednání Krausovu, jež by sledovala obměny
a růst legendy pod rukama novověkých českých mistrů, kteří
potlačují stále rozhodněji živly romanticky cizorodé,
zdůrazňujíce základní prvky národně prorocké. Při tom vždy určitěji
proniká dvojí hluboké pojetí, o němž neměli němečtí ani čeští
romantikové potuchy; dokonale vyhraněno to nacházím jednak
u Bedřicha Smetany, jednak u Jaroslava Vrchlického.
Smetanův symfonický cyklus Má vlast uzavřen jest hudební básní

14