14

zrodily a která v nich pozdravila nejpravdivější
a zároveň nejohnivější výraz svého rozhorleni a
vzdoru, byla jakousi předzvěsti nekrvavé a vítězné
revoluce, která po čtvrtstoleti přinesla národu
osvobození a státní samostatnost; rakouské poddanství,
dočasně utužené až v ozbrojený centralism, :zjevilo
se potupným a nesnesitelným otroctvím, proti němuž
se bouřilv: všecky svobodně a ušlechtilé pudy
v člověku Cechu; opovržení obracelo se netoliko proti
utiskovatelům samým, ale i proti jejich
přísluhovačům otrocky smýšlejícím; poroba nebyla cítěna
pouze národně, nýbrž zároveň sociálně. Čechovy
"Pisně otroka" byly pravými chansonami určenými
pro dav stejně cítící: barvy silně nanesené, obrazy
působivé až k trivialitě, pointy prudkého
zaostření nemohly se minouti účinku a vzrušily celý
národ.

Byl to poslední plod básnické mužnosti Čechovy;
co následovalo, mělo nesporně přichut staroby.
Dříve než kterýkoliv z jeho druhů, cítil se S. Čech
sestaralým a pr.opadal elegií, odmítaje s tklivou
resignaci ušlechtilého garc;:ona od sebe šťavnaté dary
života. V útulné domácnosti mezi sestrami,
květinami a knihami, kterou v létech 1895 - 1902
přenesl z Prahy v do Obříství na Mělnicku s pohledem
na věkovitý Rip z oken, pracoval, skrýval se
veřejnosti, rušící jej populárnosti příliš hlučnou a dočasně
v naivním omylu jej pokládající za osobnost
politickou. V tvoření jeho asi od r. 1890 dva rysy
opravdu dos-vědčovaly, že nepochybně překročen
zenit. Jednak všecka díla, založená široce, uvázla po
prvních skvělých nábězích a po rozsáhlé exposici,
na písku, om'rzevše básníka sama; jednak místo
přímého prožitku stávaly se výhradně inspirací
vzpomínky z dětství. Jmenovitě v próse se jeví zna-