13

básník čekal osudovou bouři, napověděnou ostatně již
v "Evropě" a ve "Slavii". Jeho intuice věštecká
ho neklamala, i když datum ztroskotání staré Evropy
kladl příliš blízko. Již r. 1887 očekával srážku
slovanského Východu s německým i maďarským
násilnictvím a byl si jist, že s vítězstvím humanity
a demokratismu pod vlajkami ruskými kyne
osvobození českému národu, jehož všecky kmeny a větve
zvláště Moravu se Slovenskem, volal k pospolité
práci, slibuje si mnoho od svobodomyslného ruchu
v mládeži. Ale nevěřil, že Evropě pomohl by pouhý
převrat politický a přesun mocenský, zdůrazňoval
nutnost spravedlnosti sociální, kterou vymáhal
zvláště pro továrního dělníka "hrdinu budoucnosti"
ač i nadále zůstával jeho srdci blíže rolník a dělník
zemědělec, popobně jako sourodému J. V Sládkovi.
Z tohoto zároveň úzkostlivého i slavného vědomí
plnosti času a z těchto opravdových úvah o
mravnostních i společenských potřebách národ~l i
člověčenstva vzniká velkorysá politická lyrika Cechova,
za níž následovaly vnitrně příbuzné, ale podle
básnických osobností rozlišené projevy Heydukovy,
Sládkovy, Vrchlického a Macharovy - od r. 1848
a od počátku konstitučního života u nás nedoznalo
české písemnictví do té míry inspirace politické.
První kniha "Jitřní písně" působily údernou silou
a jinošským zápalem bitvy za právo a spravedlnost
rozvíJející se za ranních červánků; mnohem
složitější "Nové písně" podmaňovaly mužnou zralostí
myšlenek směle a zdravě větvitých, ale největšího
úspěchu se dostalo r. 1895 "Písním otroka" přes
jejich poněkud zastaralé přestrojení orientálské a
exotické, jimiž se však nedal nikdo zmásti, leda censor,
mnohem méně úzkostlivý než bylo před lety pří
" Lešetínském kováři", Doba, z níž se "Písně otroka u