8

řadu typických postaviček české vsi, tu komických,
tu vážných, ba sentimentálních a ukázal ve
veršovaném díle poprvé dar jasného humoru, zvláště
šťastného při líčení již zapadajících poměrů
starosvětských. Po stopách svého otce, jenž byl pilným
čt~Bářem Palackého a horlivým ctitelem Husa
i Zižky, zabral se do dějin husitství a jeho temné
dohry bělohorské, přiblfžil se duchu reformace
mnohem těsněji než v "A darnitech", přijal mocnou
inspiraci od města Prahy a jejích historických
památek a jal se vytvářeti d:la, o jaká se pokoušeli
českoněmeyčtí básníci z r. 1848 a na něž pQmýšleli
u nás V. Solc a V. Hálek. Spokojil-li se v"Zižkovi"
jedinou episodou husitských válek, již vypravil se
stejným uměním náladovým i bravurou řečnickou,
mínil ve "Václavu z Michalovic" směstnati do
rozvětveného eposu celé ovzduší pobělohorské se
slavnou hrůzou Staroměs.i:ské exekuce v pozadí, ale
při tom seskupiti děj kolem událostí vytvořených
z ducha doby fikcí básnickou. Obě protilehlé složky
XVII. století naplnil silným živlem subjektivním:
patriarchální ráj husitského panstva
předbělohorského na venkově u pro střed lidu prosytil kouzlem
svého domova a dětství, kdežto protir€formační
Prahu jesuitskou vytvořil na základě studentských
vzpomínek klementinských. I hrdinovi, v němž z
jesuitského chovance procitne uvědomělý dědic
kalicha a z přecitlivělého zbožňovatele panské slečny
svobodomyslný a vlastenecký buřič, jest vlastní
příznačně jinošský karakter, což značně oslabuje
účel básně až barokně skvělé v líčení a podmanivé
svou výmluvností.

Ničím nepřiblížil se myŠlenkovému a citovému
světu svého oslaveného otce do té míry, jako
nadšeným slovanstvím, které na rozdH od kulturní