i do svých básní vplétal podobné žertovné
Ďárážky, v nichž nepohrdal lidovým vtipem. Všiml
si každé jednotlivosti a uměl ji vhodným a
novým způsobem pověděti: o lovu, o turnaji, o
hostinách, o dámském kroji a.o rytířské zbroji,
o psech a o koních vyprávěl dopodrobna, ale
nikdy neunavoval. Neuměl sice čísti a psáti (učení
písaři zapsali ozdobně jeho skladbu, z níž si sám
celé tisíce veršů pamatoval slovo od slova), ale
nebyl přece bez vzdělání, ba často se mu rytíři
smáli, že se jím rád chlubí. Uměl dobře
francouzsky a leccos pro své rytířské básně přijal od
francouzských básníků, kteří před ním často
vyprávěli o svatém Grálu a o jeho družině. Od
kněží naučil se mnoho z bohosloví a rád
hovoříval o náboženských otázkách. Znal běh hvězd a
jména cizích zemí i cizích panovníků. O ranách
mluvil jako lékař, o mastech a prášcích jako
lékárník, o rušení zvěře jako myslivec. Ale
pojednou uprostřed vší té učenosti, kterou vkládával
do svých umělých básní, podíval se čtverácky po
damách, jež jej poslouchaly, pochválil jejich
modré oči, bělostné zuby, růžové tváře a pronesl
dvornou prupovídku nebo lehký vtip. Mluvíval ve
svých skladbách také o sobě, jak se raduje s
rytíři, o nichž zpívá, jak by plakal nad jejich
hořem, jak by rád od nich odvrátil hněv krásné
paní neb dokonce nemilost boží.

Avšak Wolfram z Eschenbachu nebyl z těch
rytířských básníku, kteří starají se jen o
dobrodružné činy svých reků, o boje s dra~y, o
turnaje, o lásku paní, o panské slavnosti. Casem
za
62