klenot vždy Mlady a milostny. Pak se vdala a
tím sama zbavila se té nejvábnější možnosti
života. Když měla roztomilé děti a šlechetného
muže, netoužila již po oné blaženosti nadzemské,
nýbrž spokojovala se pozemským štěstím, jsouc
jista, že i takto bohabojným životem dosáhne
konečně věčné· spásy. Ale nemá poustevník přece
pravdu, že doporoučí vzdáti se všeho
pozemského blaha pro statky nebeské? Tu rozestřel se
na tváři hraběnčině tichý úsměv: vychová
některého ze svých vnuků tak, aby se stal hodným
býti yyvolenu za rytíře Grálova.

Hraběnčiny myšlenky přenesly se na knihu,
kterou před chvílí četla: jak dojemně, jak
přesvědčivě vylíčil básník na příběhu Parcivalově
cestu lidské duše od bludu k božskému poznání
a odtud k věčné blaženosti I

Hraběnčin otec v mládí dobře znal básníka
knihy a často jej obdarovával za jeho zpěvy
o rytířích a jejich dobrodružstvích. Byl to
chudičký bavorský rytíř z okolí Anspachu, odkázaný
na dobročinnost vznešené šlechty. Teprve na
sklonku života, jejž strávil na různých
šlechtických dvorech ve Francku, v Bavorsku i v
Durynsku, dostal malý stateček blíže rodného
městečka, kde asi roku 1220 zbožně zemřel.

Kdo básníka Wolfram a z Eschenbachů znal,
musil jej milovati, říkával vždy otec hraběnčin.
Byl-li v dobré míře, žertoval rád a uváděl tím
vznešenou společnost, v niž skoro výhradně
přednášel své básně, často do hlasitého smíchu.
Posmíval se dobromyslně rytířům i jejích damám a

'1