nání rolníkovo, vsune náhle nutnou rukou
napínavý příběh z pověsti neb z dějin, ze života
předkfi nebo z cizích krajfi. V tom ukázal se již
budoucí básník hrdinské Aeneidy. Tak ličí
mistrovsky bouři: Větry najednou pustí se do
zápasu, vytrhávají obilí i s kořeny. Proudy deště
p'adají s mračen; kroupy sypou se a ničí pole.
Reky rostou, kde která jáma mění se jakoby
v mořskou zátoku. Temnotu osvětlují klikaté
blesky; země se třese. Zvířata prchají do doupat;
srdce lidská chvějí se hrfizou.

Nebo vypravuje Vergilius se zajímavou
.obšírností o zimě v Rusku. Všecka stáda bravu i skotu
zfistávají zavřena ve stájích, nebol daleko široko
není viděti ani traviny ani stromu. Všecka země
leží pod ledovou korou a závějemi sněhu
vysokými na sedm loket. Slunce nemůže tam roztaviti
ledu a sněhu. Na řekách jest tak tlustá vrstva
ledová, že těžké vozy mohou po ní jezditi.
V mraze tuhnou roucha; zmrzlé víno musí se
sekyrou vysekávat ze sudů; ba i vousy na bradě
pastýřů a rolníků mění se jinovatkou v jediný
rampouch. Obrovské závěje zasypávají celá stáda
vysoké zvěře, takže jen parohy vyčnívají ze
sněhu. Lovci nepotřebují aní zbraní, prosekají se
sněhem a ledem k jelenům a lehce odnášejí
kořist. Doma sedávají při obrovských zapálených
hranicích, do nichž házejí celé duby a jilmy. Tu
popíjejí kvas a víno a baví se hrou, zahaleni
v huňaté kožešiny divokých zvířat. Když čte
čtenář mistrovské toto líčení, jest okamžitě přenesen
a naií teplé domoviny, hostinné i v aimě, daleko