kami jeho života. Tak často jsem čítával onu
chválu rolnictví na konci ll. knihy, že jsem si ji
vtiskl do paměti:

"Nezná oddechu rok, než pořáde rolníku dává
ovoce dost i Cereřin plod i množí mu stáda,
úrodou záhony tíží a stodoly nadbytkem plní.

V zimě pak olivu tlačí, již rodí Sikyon hojně,
žaludem syt se navrací vepř; jsou planiky v lesích.
Také podzim dá rozličný plod, a vysoko hrozen
na skalách výslunných zrá a nabývá lahody

jemné.

Dítky tulí se k otcí, jenž vřele své miláčky líbá,
cudnosti strážcem je počestný dům, a přeplná

mlékem
vymena svěšují krávy, a tučná ve trávě bujné
kůzlata svádějí boj a vzdorným se trkají rohem.
Hospodář sám pak, slaví slavnosti, rozložen

v trávě,
oheň kde ve středu plá a druhové měsidlo věnčí,
vzývá tě, úlitbu čině, ó Bakchu, a pastýřům stáda
k zápasům stanoví jilm, by rychlé v něj metali

střely.

Ti hned obnaží údy a počnou venkovský zápas. "

Když stařec pomalu a se zřejmou zálibou
přednášel tyto verše, zazářily jeho zraky, jakoby
hledaly cosi ve vzpomínce. Oba přátelé mlčeli chvíli.
Pak řekl mladší z nich:

"Co zdá se mně v básni "Rolnictvi" podivu
nejhodnější, jest, že nikde neunaví svého čtenáře.
Když byl básník dlouho popisoval klidné
zaměst
&2