se nesluší, aby starý válečník jako já zabýval se
hříčkami pastýřskými. Leč byla to tak utěšená
báseň jako ta vlídná krajina při řece Minciu.
Snad i ty poslechneš rád obsah té písně, ačkoliv
jistě z četby ji znáš.

Dva mladí pastýři usedli v stinné jeskyni ,kol
dokola obrostlé planou révou nesou~í již hrozny;
třetí pastýř zatím hlídá jejich kozy a kozlíky.
Jeden z přátel jest výborný pištec na pastýřskou
píšťalu, druhý vyniká jako zpěvák. Pustí se o
závod, davše v sázku prosté svoje náčiní. Proslulý
pištec - jmenoval se tuším Mopsus - chce se
pokusiti, zda by dovedl také. něco zapěti, a
opakuje píseň, kterou kdysi vryl do stromové kůry.
Jest jakási žalostná pohřební píseň, kterou pastýř
pěje. Miláček vil a věrný sluha Bakcha, boha vína,
Dafnis zhynul. Celá příroda pro něho lká: háje
zpustly, pahorky osiřely; pastýři nehnali stád
k čerstvým f.ramenům; na polích místo obilí
vzklíčil kouko, na záhonech bodlák místo fialek.
Již již pospíchají pastýři, aby postavili na hrob
milovaného Dafnida kámen s pamětným
nápisem.

Sotva Mopsus dopěl tklivou svou píseň,
přichystal se i jeho druh Menalkas ku zpěvu. I on
zpíval o Dafnidovi, avšak nebyl to již Dafnis
usmrcený, nýbrž Dafnis nesmrtelný. Bohové
přijali jej mezi sebe na nebesa a nyní se stal
zpožněný Dafnis ochráncem pastýřského kraje, kde
druhdy žil. Lesnaté kopce zvěstují jeho slávu,
skaliny a křoviny vychvalují jej jako nového
boha. Nyní zavládl mír: nikdo nedělá úkladu

49