štější než obsah. Vergilius jistě vložil do Aeneidy
nejvyšší vznešenost, velebnost a posvátnost, jaké
jest schopen latinský jazyk. Nikdy herci
nepředvedli s úchvatnější váŠllí veliká hnutí lidského
srdce, než učinil Vergi1ius: posud vídávám v
bezesných nocí před sebou krásnou a strašnou
postavu královny Didony, umírající s kletbou na
rtech. Nikdy na řečništi ani před soudem nebyla
pronesena důraznější a více přesvědčující slova,
než jaká Vergi1ius vkládá do úst svým osobám.
Nelze si představiti nic děsnějšího a vznešenějšího
než požár Troje, o kterém mluví Aeneas: který
malíř dovedl by podati obraz tomu podobnýl Ale
válečný čin opravdového bohatýra, prudkou vůli
srdnatého muže Vergilius neuměl vystihnouti ;
vždyf žil celou duší v dobách míru, uprostřed
pastevců, rolníků a včelařů."

"Dobře, že si toho připomínáš; i já poznal
jsem Vergilia s této stránky. Jest tomu již téměř
dvacet let, co jsem navštívil svého bratrance
v Mantově. Jest tam statkářem a žije blaženě
obklopen syny i vnuky. Vergi1iův otec byl sousedem
bratrancovým, 'prostičký, neučený člověk, pokorný
v obcování, ale šprýmař uprostřed sedláků. Ho'
nosil v se svým synem, jejž dal vzdělati v Miláně
a v Rímě. Mladý Publius Vergi1ius trávíval vždy
několik měsíců v rodných Andách a stýkával se
s dětmi mého bratrance. Někdy přes všecku svou
ostýchavost předčítal ze "Zpěvů pastýřských ",
na nichž tehdy pracoval. Jest to, tuším, jeho první
větší kniha. Pamatuji se posud dobře na jednu
z básní, třebaže pamět moje jíž slábne a ačkoliv

48