"O hněvu Achilla pěj, o bohyně, Peleovice, zhoubném, jenž Achajcilm žal a tisíce připravil strasti, množství statečných duší v noc temnou Hadovu seslal bohatýró, jich těla pak psum a dravému ptactvu chystal za kořist všemu; tak Diova dála se vťde od té neblahé chvíle, kdy prvně se rozešli v hádce Atreťlv syn, vojsk velitel chrabrých a Achilleus jasný/' Již tato slova, obsahující zároveň zbožnou modlitbu i krátký obsah chystaného vypravování, zalíbila se všemu posluchačstvu. Sám způsob přednesu, provázeného chvílemi melodií loutny, byl okouzlující. Homer recitoval pozdviženým hlasem pravídelné dlouhé verše, členěné malými pomlčkami, a při přednesu pohybovala se hOlka v jeho ruce jako taktovka hudebníkova. Bylo rozkoší dáti se unášeti pravidelným spádem jeho slov, tak jako jest rozkoší kráčeti v tempu pochodovém neb býti nesenu souměrně stoupajícími a klesajícími vlnami - tento básnický rhytmus přešel z básníka přirozeně na celé shromáždění. Ale i· obsah vsturních slov upoutal hosty Alyattovy, nebol uvádě je rázem mezi bohy i hrdiny, o nichž každý již několikráte slyšel. Nebol kdo by neznal vládce nebes a bouře, krále bohů a pána pánů, všemocného Dia,. bydlícího nad oblaky? Komu by byl neznám jeho zachmuřený bratr Hades, kralující nad dušemi zemřelých v podsvětí? I jméno Achajcu, jak nazýváni bývali od 30