jest rodák z nedaleké Smyrny. Mnozí stolovníci
mu v tom přisvědčovali, poznamenávajíce, že
Homeros dle obecných zpráv mluví novějším
nářečím řeckého obyvatelstva ve Smyrně, tak zvanou
ionštínou, ačkoliv dle jeho velkého stáří lze
souditi, že byl vychován v nářečí starším. Tato
poznámka tajně uspokojila nejednoho účastníka
hovoru, jenž se před tím obával, že Homerovi úplně
neporozumí j ovšem novějšímu nářečí smyrenskému
čili iooštině rozuměli v Lydii skoro všichni vzdělanci.

Zatím sklidili sluhové zbytky jídel, jichž si
dávno nikdo nevšimal, a pouze poháry s vínem,
pilně plněné z měsidel, zťJstaly před hodovníky.
Pojednou ztichl hovor, král Alyattes obrátil se
ku vchodu a s ním zraky veškerých hostí. Dychtivě
očekávaný Homeros vstupoval, veden sluhou
královským a provázen pěvcem loutnařem. Byl to ve·
lebný stařec bohatých prošedivělých vlasu a bílého
vousu. O hůlku, kterou přinesl k prťJvodu své
recitace, chvílemi se opíral. Jeho pohyby by ly
ušlechtilé, avšak poněkud nejisté: Homeros byl
opravdu slepý.

Ukloniv se směrem, kde tušil křeslo královo
~ pozdraviv i ostatní přítomné lehkým úklonem
hlavy, dal se Homeros dovésti pěvcem
pruvodcem na ono místo sálu, odkud bylo nejlépe
slyšeti přednes a zpěv. Ušlechtilým pohybem
pozvedl bUlku, a když pěvec po jeho boku rozezvučel
struny loutny a zapěl krátkou melodii, Homeros
obrátil vyhaslé zraky k nebi a povzneseným
hlasem vzýval Musu, dceru Diovu a dárkyni zpěvu, za
pomoc, pravě: