· Ale žádný spisovatel nestojí ve světě sám;
každý je synem svého národa, svojí doby. Duch
každého národa obráží se ve spisech jeho
básníkO a učenců: jako díla jednoho národa mají
společný jazyk, tak mají i společnou povahu,
společné snahy, společné myšlenky. Literární
dějepisec stále se snaží v knihách jednoho národa
čili v národní literatuře vyhledati tyto společné
rysy. Při tom ovšem nezapomíná, že národ učí se
od národa, a že leckteré myšlenky jsou vypůjčeny
od sousedO, kdežto jiné opětně jsou vůbec mezi·
národní. Toto pozorování činí literární dějepis
velmi významnou naukou, vždyf učí rozuměti
v knihách netcliko duši jednoho spisovatele,
nýbrž i z duší jednoho národa, ba i duši velkých
národních skupin.

Každý spisovatel, každý národ vyrůstá v určité
době, jejíž myšlenky, city, mravy vysloveny jsou
buá vědomě neb mimoděk v jeho knihách.
Spisovatelé vykládají buď přímo neb prostřednictvím
osob v jejich knihách vystupujících o
náboženství, o mravních zásadách, o myšlenkových
snahách svojí doby. Tu zvídáme, jaké byly poměry
ve státě, v obci, rodině za toho neb onoho věku,
jak lidé se učili; jak pracovali, jak se živili za
doby spisovatelovy, jaký měli kroj, byt, zábavy.
Takto mOže před námi současná kniha oživiti
i ony pradávné věky, z nichž máme nepatrné neb
skoro žádné památky, tak stává se dějepisec
literárni zároveň dějepiscem vzdělanosti. I vyměřen
jést literárnímu dějepisu velký a vznešený úkol:

Ra základě dCtkladného poznání knih křísí takřka

11