řová, oživuje vzpomínku poličskou, druhá, Babička
Divišová, odehrává se ve Sloupnici u Litomyšle.
Tato svěží, poněkud didakticky zabarvená
povídka náleží k oněm pracím Terézy Novákové, jimiž
zapsala se do srdcí evangelíků východočeských;
sympatisovala s nimi srdečně i v životě. Jest však
nesprávno, vidí·li v ní evangelíci čeští hlavně
spisovatelku Jana Jílka; nábožensky svobodné
stanovisko mé matky k naší reformaci, k němuž se
propracovala po velké krisi svého života, vyjádřeno
jest v Dětech čistého živého a v Drašarovi. Velmi
oblíbeným plánem mé matky v posledních letech
jejího života byla druhá řada Úlomků žuly; že by
byly tyto povídky daleko předstihly serii první,
ukazují obě sem patřící práce,zase čerpané z
Budislavě a Kamenných Sedlišt, Halouzky (1907) a Na
faře (1911 a 1912). Jmenovitě rozměrná povídka
poslední, psaná takřka perem umírající ženy, jest
nevYTovnatelný kus mistrovský: zpívá v něm
poesie kraje i srdce lidu, temná žádost i smírné
odpuštění, svěží mládí a moudrost dozrání. Často
ohávala se má matka, že práce té nedokončí: tak
hroziyé byly návaly její smrtelné nemoci. Vzchopila
se znovu a nejen že pracovala na povídce dále, ale
i osnovala také velké dílo nové, jež mělo s názvem
o kousek pole vypravovati typický osud agrární
z vesničky Boru nedaleko Proseče. Ale z toho plánu
zbyly pouze stručné náčrtky, nedovolující úsudku
o celkovém rozvržení. Ještě v říjnu 1912 mluvila
má matka o tomto díle; několik dní potom odvá·

37