druzi v úřadě pronásledovali každý doklad
upřímného češstvÍ.

Jeho choť Arnoštka, matka Terézy Novákové,
vyšla úplně z rodu a prostředí německého. Byla
dcerou vynikající rodiny Deutschovy, která svou
kolébku, poněmčenou Jihlavu, zaměnila za Vídeň a
velmi záhy úplně přijala význačnou společenskou
povahu vídeňskou: vyšli z ní bankéři, úředníci
železniční a obchodníci ve starorakouském slohu,
dcery blouznily o Hradním divadle a vdávaJy se za
rakouské dústojníky. Moje babička Arnoštka,
krasoduchá paní jemného vtipu a vzdělaného vkusu,
musila se vzdáti uměleckých snů vídeňských a
konvenčním sňatkem navždy uvázla v Praze a ve
skromných poměrech úřednických, ale svou originálnost
a neodvislost duševní projevila zcela osobitým
vztahem k češství, které ji obklopovalo. Nenaučila se
sice nikdy jen poněkud správně česky, s manželem
a dospělými dětmi mluvila vždy po německu, ale
srncem přilnula vroucně k politickým i
vzdělanostním snahám českého národa; posílala syny do
českých obecných a středních škol, dcery do ústavů
vedených v duchu česky vlasteneckém a s radostí
navštěvovala s nimi společnosti české. Byla to
vůbec nevšední, nešťastná žena, která poněkud svrchu
pohlížela na praktické potřeby životní a nacházela
útěchu v oblastech kulturních. Dva drobné rysy
osvětlují jasně pronikavou samostatnost jejího
smýšlení: r. 1870 postavila se ve francouzsko·německé
válce s rozhodnou důsledností na stranu
poraže
II