PŘEDMLUVA

Tři stati o životě a osobnosti mé matky, které spojuji
v této knížce, nejsou ani vzpomínkami ani studiemi
literárně kritickými. Miluji z písemnictví
memoirového pouze ty práce, jež jsou zároveň výsledkem slo·
vesné činnosti tvůrčí, dokreslujíce a doplňujíce dílem
obraznosti to, co dodala trpná a vždy nespolehlivá
pamět. Ale mám sotva právo, abych si takto přetvářel
obraz své máteře, nehledíc ani k tomu, že bych se
ostýchal rozpřádati ve veřejnosti tak důvěrné a ne·
důtklivé vztahy citové i povahové, jako jest poměr
matky a syna. Proto se neodvažuji nazvati tyto tři
články vzpomínkami. Nenamlouvám si však ani, že
bych mohlo Teréze Novákové pojednati kdy v pravém
slova smyslu kriticky: nedovedl a nechtěl bych toho,
neboť by~h se tím sám oloupil o tu citovou výsadu,
kterou Neruda uzavřel do drahého verše: "SRDCE
JE VŽDYCKY, ACH, SRDCEM JEN D1TĚTE!"
Zde, bohudíky, nepomůže odstup let, nepomůže stáří,
nepomůže psychologické a vědecké vyškolení od sub·
jektivismu, který se staví do cesty pravé kritičnosti.
I spokojil jsem se v těchto studiích, z nichž dvě první
vyšly již v dávno rozebraných "Podobiznách žen",
jakousi střední cestou: spoléhaje stejně na intimní
zasvěcení životní jako na studium děl básnířčiných,
pokusil jsem se snésti, urovnati a v zákonnou
jednotu uspořádati osobní i literární data, která
objasňují lidský a umělecký vývoj Terézy Novákové, hlavně

s