si. v mohame<Jánské kultuře též její mužnost a rytířskost,
její statečný vztah ke skutečnosti, její víru v život ohraničený
a pozemský. Tak léčil zárQveň s tělem i svého ducha, který rov·
něž křehl v domově, někdy příliš praktickém a jindy příliš senti·
mentálním.

Když mu válka uzavřela širý svět, nezbylo než otočiti hlavu
imaginárnfm turbanem v prostějovské studovně, otevříti vedle svě·
tových alb a cestopisů v předních evropských jazycích vlastní
výpisky a zápisky, zabrati se .. do fotografií a diapositivů z cest,
vkládati do stereoskopů původní snímky z Biskry a z poříčf Nilu,
studovati typy asijské i africké na obrazech, ale i v dílech
slovesných, která jej hlavně zajímala příspěvky k etnopsychologii. A již
křehlo srdce méně: přese rty samotářovy přelétla arabská písnička
v originále i Musilovy články v novinách připomInaly poměry a vztahy
vzdálených a drahých krajů i nahodilý rozhovor s malířem, jenž
pobyl mnoho let na východě, vzbudil zájem na tváři zcelaodvrá.
cené od přítomnosti.

Ale touha zimomřivého srdce po slunci nebyla ani pouhou
potřebou fysiologickou, ani jen dychtivostí ducha po silných sensacích
exotických. Propalovala se až ke dnu citové bytosti. Osamělý panic
prahl po družnosti, která mu byla jenom sváteční výsadou: miloval
duchaplný a zdrželivě rytířský rozhovor se vzdělanými ženami i
vnášel do styku s dětmi svých bratři něžnou hravost a nevinné
šibalství; osvojil si tichou a jemnou kulturu účasti v rodině a jejích
starostech. Mohlo mu to dostačiti? Toužil po plném proudu arab·
ského slunce a musil vzíti za vděk odraženým pableskem plaché
záře říjnové. "Též já jsem chtívalštasten být, však PánBůh nechtěl
tomu'"

A tak zbyla mU nakonec hlavně jen stařičká matka, na niž zustal
odkázán, když choroba jej věznila ve ztichlém bytě mládeneckém.
Symbiosa, která je družila, byla podivnou směsi lásky, zvyku a
cizoty, jsouc všÍIn spíše, než štěstím pro ně oba. Bylo to jen zimní
slunce severské, v němž se nám ne odolatelně stýská po teple a kouzlu
léta. Občas otevřely se suché lokte mateřské, aby, jakoby z povin.
nosti, objaly syna. Kdo to však vlastně napřahoval se v nich po
křehnoucfm srdci churavého samotáře? Myslím, že matka země, se·

178