bláznivá dívčí léta? Ani muž, třebaže se staví vždycky tak ukrutně
moudrým, netuší, žev této laciné kytičce z trhu skrývá se mnohem,
mnohem víc: potřeba zachovat si dívčí spojitost se sesterskými
květinami, víra, že k posvěcení života náleží také nevinný půvab
radosti, a snad i tušení rajského úsměvu nenarozeného posud
dítěte. Žlutí upo1fnové, bleďounký šeřiku, pozardělé snítky hlohové,
kveťte blaženě několik dní v novém svém domově!

*

SOUSEPKA V DIVADLE. Měla jasný a teplý půvab šfastných
mladých žen .měšfanských, vděkuplnou souhru temných očí a svět·
lého vlasu a krásné plné paže, jež z krátkých rukávků svftilyvábivě
do tmavého hlediště. Vonělo z ní ovzduší mladé domácnosti, ajak
se poloděvčátkovitě, polo manželsky nakláněla, rozpačitě šeptajÍC,
ke svému muži na pravici, prozrazovala mimoděk svému okolí,
že její manželství se počítá sotva na měSÍCe. Ne, nevybrala si má
sousedka v divadle pravé drama pro s~be, ba cítil jsem sám
chvílemi až tělesnou útrapu z toho, jak se špičaté hrany scénické balady
Hasencleverovy zarývají do oblé bytůstky v naší řadě. Ale byla
to patrně ženuška vzdělaná a chrabrá: sledovala s napětím
dramatické skoky rodinné truchlohry expresionistické; snažila se vmysliti
do situací překotně překvapujÍCích j upozorňovala svého chotě
s jemnou - doposud a zatím - důrazností, kdyk~liv umdléval
íeho zájem a kdy z osudové ložnice na scéně prchal v duchu zrádně
do vlahé a útulné ložnice vlastní. Brzy mne napínal mnohem více
zápas na tváři sousedčině než zápas na jevišti;byIť rozhodíiědta.
matičtějŠí. Svářílof se ve výrazu mládé ž~ny stále vědomí, že básník
promítá v tragické krajnosti možnosti jejího vlastního osudu
·~·pocítem, že se ta všecka tlustě .nanesená hrůza jí vlastně netýká, že
je pololŽí, divadelním úskokem, násilnou sensaCí: PrvnFhla:s byl
posílován jakýmsi kulturním studem inteligentky, ale nakonec jej
přecepřekřičel pravdivější, prostšfa hlubší hlas rodový a instink.
tivní: světlá a klidná záře vnitřní katharse rozlila se nakonec jitrem
červnovým na líčku divadelní návštěvnice. A tu jsem pochopil,
proč nejenom Hasenclever a Kaiser, Goring a Unruh, ale i Ibsen

164