přednášel,zorganisoval Francouzskou alianci, byl z nejmoudřejších
rádců v městském zastupitelstvu a přední silou v museu j ani sám
nevěděl, jak Se stal samozřejmým střediskem kulturního ruchu
v městečku dotud zaostalém. Když konečně přece přišel
ustanovoyací dekret na pražský ústav, cosi v něm zaprotestovalo proti
jakési lehkomyslnosti, s níž to vše má opustiti a s melancholií si
vzpomněl na Bezručův verš, který sám často veřejně recitoval:

Kdo místo mne na stráž? Apřece šel do Prahy, která pro něho,
stárnoucího idealistu se šedinami na spáncích, zůstávala
mrštíkovskou Santou Lucii.

A nyní si představme životní náladu ušlechtilého muže po ročním
neb dvouletém působení v Praze'

Bojoval tam dosti dlouho proti zklamání, které ho přepadalo
všude. V malých dvou pokojících ve vinohradském činžáku snažil
se zapomeno~ti na útulný venkovský domek se zahrádkou. Smířil
se pomalu s tfm, že v Praze pro jeho osvětovou činnost nebylo
nikde místa,i že jeho kulturníhorlivost je přebytečná tam, kde je
tolik starých pracovníků a kde se dívají spatra na příchozí z
venkova. Uchyloval se do svého zákoutí, do rodiny, ke knihám, konejše
se, že tak doplní mezery ve vzděláni. Ale nevýslovně těžko bylo
mu u ~rdce, když se znovu ztroskotávaly v Praze pokusy, ve velikém
městě patrně nemístné, přiblížiti se duším žáků a proměniti· se
teplým slovem a pomocnými činy ve skutečného přítele mladých,
důvěřivých hochů; dělej Cl> dělej, zůstával pro studenty pouhým
profesorem, pro něhož mají leda zdrženlivou úctu a častěji
pohrdlivou lhostejnost. A tu vidává na sebe upřeny pohledy venkovských
chlapců s bolestnou výčitkou na rtech : Jak jste mohl nás, pane
profesore, opustiti? Strachuje se posud chvíle, kdy jej přepadne
tato tesknota na večerní procházce u Olšanských hřbitovů a má
v kapse stále přichystán žlutý svazek francouz~kého myslitele, aby
násilnou četbou zaplašil ony černé ptáky výčitek.

*

162