mezi listy dopsaného katalogu svou myšlent<u teleologickou a jakou
v tom cítí úlevu! Konečně po dlouhých měsících smí náležetísobě
samému a nebýti ničím, praničím poután.

A přece, jedna představa se zdá neodbytnou. Nejsou to \naprosto
procenta prospěchu v konferenčním období, an~ účelný rozv.rh
učebné látky, ani kázeň najednou nepochopitelně uvolněná ve třídě .
..Jest to plavný pohyb pružného dosud těla ženina pod tenkým
zefýrem - ano, zefýr říká Zdenka té látce I ~ s nímž se naposled
na perroně obrátila ne k profesoru sedmé hodnostní třídy, ne k
přednostovi domácnosti, ne k otci svých dvou rozkošllych dětí, ale
k milenci, v kterém její prozíravé vnuknuti ženské správně uhodlo
člověka svobodného I

*

PRAžSKÉ ZKLAMÁNí. Počátkem školního roku rozhlížej!
se ze svýchreálnfch a gymnasijnich škamen mnozí studentíci marně,
zda snad přece se za katedrou neobjeví jejích oblíbený učitel. Lnuli
k němu po mnoho let s dětskou přítulností, radívali se s nim jako
s otcem neb strýčkem a pochválil-li je, bývali tím povzbuzeni a
posíleni jako pohlazením měkké ruky maminčiny. Když s~ před
prázdninami dozvěděli, že milovaný profesor snad opustí jejich
ústav, byli poděšeni a nechtěli tomu ani uvěřiti; jak by mohl tak
lehce se rozloučiti se školou,kde ho všichni tolik milovali, s městem,
v němž jeho přednášky byly s takovým nadšením navštěvovány,
s přáteli, s kterými tvořil pevný kroužek nejhorlivějších pracovníků
osvětových? A profesor přece odešel do Prahy, žáci se ho
nedočkají, a. on sám? Nebude méně' zklamán a· rozčarován než jeho
naivní studentíci. Není-li doposud, bude co nevidět a po roce bude
mitsto chutí, aby se vrátil dodřívějšíhopůsobiště, a jen mUžllÝ
stud muv tom asi zabráni.

Od studentských let byla Praha předmětem jeho touhy a na každý
rok působení na venkovském ústavě hledíval resignovaně jako na
další splátku na daň, za kterou se po deseti, patnácti, dvaceti
létech dostane do Prahy. Ale nelenošil na venkově: na škole srostl
se svým úkolem a rostl s ním; ve veřejnosti pracoval seč byl,

161