bou; věrnost svému já není ani výsadou, ani pýchou, nýbrž
pokorou a milosti.

A co přece nakonec spasí pobloudilého Peera GYDta? Ze tam
nahoře na severu pod věčnými ledy a hledíc do bf1ých zrcadel
čistého sněhu, v cele samoty a žehnajíc svému odříkání, žíla bytost
bez úhony, která zůstávala stále věrnou tomu, co V osobnosti
Peerově bylo přese vše pravé a celé, chráníc svou láskou a
vytrvalostí jeho znak boží, vtisknutý do čela. Tam u ní, v náručí
Solvejžině,žil a trval s tou duší, jak Bůh ji chtěl sám, pravý a
skutečný Peer Gynt, nad nímž troldové neměli moci. A nad jeho
vykoupenou hlavou mohou se rozhlaholiti zvony svatodušní.

II. DOVRESKÝ STAŘíK

V kvetoucích a vonných zahradách villy Borghese vytvořil
čtyřicetiletý Goethe cynicky divoké a zvířecky brutální výjevy
"čarodějnické kuchyně" a intensivněji než byl by dovedl v prostředí
severním, postihl pomocí výtvarných motivu brouwerovských á
brueghelovských 1ÍestvUrnou obraznost germánskou, která si tolik
libuje v bestiální pitvoře a děsivé křiklavosti. Stejným postupem
tvůrčím vznikly v létě 1876 na slunné a barvité Ischii troldovské
scény druhého dějství "Peera Gynta", vrcholící vzteklým mumrajem
u královského staříka dovreského i sotva byl by Ibsen doma .mohl
z lidového bájesloví severského vyjmouti tolik hrůzné grotesky a
grandiosní ošklivosti, jako se mu to podařilo v zemi přirozené krásy
a úměrného vděku.

Dovreský výjev, připravený námluvami se Zeleně oděnou, která
Peera Gynta uvede na svou cestu tvrzením, že II nich doma "černé
se bílým zdá,. ohyzdné krásným", má v tragédii Gyntově mnohem
významnější a pevnější místo než "čarodějnická kuchyně" ve vývoji
Faustově. Příliš trpně piepodstatněn jest titanský myslitel středó~
věký. kouzelnickým hokusem pokusem a priapskými žerty pekelně
přičmoudlými ve smyslného člověka erotických tužeb a hellénského
okouzlení: jeho vnitřní bytost nezdá se zasažena touto infernální
léčbou, pro niž dotud ve Faustově povaze nebylo valných pod ..•
mínek.

131