VÁNOCE HÁNY KVAPILOVÉ

Snad pouhou náhodou, snad již zvykem zastavuji se ve
vánočních dnech u pomníku Hany Kvapilové v Kinského ~ahradě, jenž
není nikdy tak půvabný jako když nasype sníh bilých tacetek mlčící
paní do kUna, a když věnce z chvojí a jmeU u jejich nohou napolo
zapadnou v čerstvé nÁvěji. Jest to jenom tichá souhra bílého kamene
a svěžího sněhu nebo harmonický souhlas němépostavy s mlčenlivým
klidem okolí v této nejtišší době roku, co dodává nyní ve vánočním
čase Štursovu pomníku zvláštního kouzla a významu, či podléhám
to já vlivu neuvědomělé již asociace myšlenkové? Ano, šeřf se
v mých představách, a zdá st' mně, že jsem uhodl. Hana Kvapilová
sdružena jest nerozlučně se hrou, do níž voní"':"" ach, jak ironicky I
- vánoční stromek a kolem níž ~ ach, jak bolestně f - poletují
dětské sny o štědrovečerní nadílce. Myslim dokonce, že když
Hana Kvapilová hrála po prvé úlohu Nořinu, jmenovalo se
drama (v prostoduché úpravě bodré Elišky Peškové) Vánoce, a
tento, poněkud posunutý název sám určoval perspektivuí hle,
tragédie ženy, která přes trosky rodinného štěstí, ulamujíc takřka
vrcholek vánočnímu stromku drahých svých dětí, jde za hlasem
svého svědomí!

Hana Kvapilová, která se na mne zde zpod sněhové své
pláštěnky dívá, není Norou Helmerovou, kterou mohlo kmitání svíčiček
na vánočním stromku jejích dětí uvésti v kolisání. Vše to jest již
daleko za ní, hluboko pod ní - docela již nenáleží tomu krásnému
městu tam dole, kde ted mladé zardělé maminky vybalují dětem
dárky a lehkomyslní otcové rozsvěcují stromečky. Všet() bylo.
Opustivši svět jevů, který znamená nepokoj srdce a jeho štěstí,
usadila se v čiré oblasti ideje a abstrakce, kde člověk zraje v
Ipyšlence sebezdokonalování a mravní svobody. Jak jest tu jasno a
čisto, ale jak mrazivo a siro I Kolem rtů Hany K vapiIové dávno
zmrzl pozemský úsměv ženy, kterým nás okouzlovala, kamenné oči
naší první - a Bůh ví, zda ne ta1Jé poslední - ibsenistky
soustředěny jsou do ztuhlé dálky, ruc~ složené do kUna odvykly si hladit,
laskat, objímat a kdyby nabraly z květů, v nichž se ztrácejí,
roz
66