div' - a zbo1.naoyla! znáš-li, - když umřela, že v srdci
jípak crucifixum našli'"

V aviIské šlechtičně šestnáctého věku zrcadlil se duch
Calderonův a Grecův v křišfálu světectví. Teresade Jellús využila plně
genia svého pohlaví, spojujíc milenku s myslitelkou, básnířku s
organisátorkou, dámu velkého světa s pokornou služebnicí trpících
bližních. A při tom - snad rys na ní hodný největšího podivu
...,..od hlavy až k patě dcera své země a svého národa: horká něha
ovládnutá vznešenou přísností, vášeň poznání i lásky řízená
neúchylnou kázní, hrdá individualita pokořující se řádu nadosobnímu.
Avšak celý její osud uhnětla doba, když se plnokrevná žena oddala
onomu velkému hnutí, které my na severu jmenujeme
protireformací a jež románskému západu sluje renesancí katolickou j v tom
s velkými dramatiky a malíři figuralisty své země byla zajedno.
Zřekla se světa, aby sloužila Bohu i rozkoš smyslů. vyměnila za
ekstasi mystickou; všecky své tvůrčí síly věnovala církvi. Ta
zapsala vděčně její jméno do kalendáře a doposud odměňuje úctu
k světici výnosnými odpustky, ale vděčnějším ještě měl by býti
Terese de Jesús plemenný genius španělský, jehož přítomnost
ozřejmuje každá řádka jejích děl, každý odstavec jejího životopisu.

Nezdá se pouhou náhodou, že právě v Praze konali církevníci
tak rušnou oslavu světice španělské. Zároveň s jejím svatořečením
stávají se pobělohorské Čechy s Prahou v čele náboženskou. a
kulturní provincií španělskou, a již zdobný verš Svatopluka Čecha
vyslovil v oslavné ódě na Calderona lítost nad tragickým
paradoxem, že tento nový vzdělanostní prvek přicházel k nám jako
nepřátelský prvek, provázen krutostmi propagandy protireformační:

Týž duch, jenž Tobě v duši zbožné
níti/nadšení posvátného plameny

jak běsný démon záhuby se řítil

na kraj náš zpustlý, národ zlomený
.-
Ale neznamenalo pro nás Španělsko XVI. a XVII. věku skutečně
pranic víc~ než protinárodní a často nelidský fanatismus
jesuitských misionářů? Sama Praha barokní odpovídá na to záporně.

61