úzkost, aby samo z hlubokosti vyznalo svůj paradox: ani těch šest
neděl odumírání a trápení doktora Rašína nebyl~ marno. Známe
jenom málo autentických vět, které pronesl 1< rodině, k lékařům,
k přátelům, k politickým spolupracovníkům od onoho osudného
S.ledna. Jsou'mezi nimi laskavé žertíky, jasné projevy zájmu o
českou věc, chrabré výrazy chuti k činnosti a nakonec ten jímavý
nezapomenutelný, opravdu hrdinský vzkaz k členům vlády,jak rád
by s nimi pracoval dále, on, jémuž již nohy stydly, tep ustával, srdce
dohasínalo. Tyto věty, mezi kterými není jediného vzdechu, jediné
výčitky, jediné sentimentality, jsou krásným příkladem a odkazem
tohoto celého a pravého muže všem lidem v národě, kteří chtějí
býti opravdu muži, uprostřed doby tak zbabělé, změkčilé,
nedůtklivé. Doktor Alois Rašín, jenž pod šibenicí ukázal, jak pohrdat
smrtí, a v době revoluce, jak využíti života, naznačil příkladem,
jak umírat. Kolik lidi mezi námi smí se podle nadání a znalostí
odvážit, aby pokračovalo v jeho životním díle ve prospěch hmotného
blaha mladé republiky? Myslím, že by bylobolestno zjišťovat, jak
málo jich jest. Ale všichni, kdož máme před sebou život a za ním
ne odvratnou perspektivu smrti, můžeme si zapamatovati jeho
příklad poslední: umírat statečně jako čestní vojáci na bojišti osudu.
A zapamatujeme-li si to, netrpěl doktor Alois Rašín v Podolí šest
neděl n~darmo.

43