MAL Ý SV Ě T I G N Á TAH E R R MAN N A.

Z tichého a v sobě uzavřeného města, kterým, málem již před
půlstoletím, 'počal Ignát Herrmann prováděti ve svých
povahokresebných črtách a drobných situačních povídkách svého čtenáře,
zůstal půdorYIi několika čtvrtí,stavebni fysiognomie nečetných
ulic a náměstí, osamělý stín starých osiřelých stromů,
denněřídnoucí hlouček světu odumřelých pamětníků a sotva více. Dávno
vyprchal duch, který Praze, vyzuvší se nedávno z milovaných pout
svých hradeb, dodával živé jednoty a pojil její různé vrstvy v
přirozený organismus: regulace městská rozmetala nadobro teplá,
tmavá a stinná hnízda dychtivě pracujících a skromně
požívačných měšťáků čtvrti živnostenských a obchodnickýchjrozčilený
chvat hospodářského pokroku a nedočkavá záliba v uhlazeném
komfortu vyplašily skrovné a domácké milovníky a pěstitele
starých hospodářských řádů, mhouřící úzkostlivě oči, sotva prudké
světlo elektrických lamp vniklo výbojně do jejich ulic - a tak
navždy bylo veta po maloměstské Praze let sedmdesátých a
osmdesátých, když nová forma života národního a státního urychlila
přeměnu dlouho odstrkované metropole ve velkoměsto. Tímto
úplným přerodem Prahy se stal Ignát Herrmann mimo nadání
spisovateletn historickým, což jistě překvapí u životopisce a biologa
města, který se vyhnul úmyslně jeho částem, kde minulost v
světských a chrámových památkách zkameněla·. A aby byl tento
pražský paradox dovršen, lze dnes v Praze shledati spíše zbytky go~
tického, barokního a empirového města, jehož epickými malíři jsou
Jirásek s Wintrem, než pozůstatky sousedské Prahy buržoasní,
jejíž důvěrná kronika vyplňuje nejlepší knihy Ignáta Herrmanna.

Potomek staré impresorské rodiny králové-hradecké a nahodilý
rodič z mlýna na Doubravce není Pražanem ani podle krve ani
podle tradice ani podle dětských. vzpomínek, ale snad právě proto
jeho pozornosť pro město vlastního. osudu byla stejně svěží jako
intensivní. .Nepřišelostatně do Prahy, aby ji klidně pozoroval,
nýbrž aby ji bolestně prožíval: podrobovala chudého učně
atnládence kupeckého zkouškám, pokořujíc často jeho přirozenou hrdost,

35