bzučí mu v hlavě ještě francouzský alexandrinsneodolatelnou
césurou, který našel v knížce na lodi, když byl sbaHI dodělanou
korekturu, ale již se mu rozplynul ten bezvadný, umělý útvar v podvědomí,
smyt šumotem vln a přehlušen skřivánčím trylkem j básník vnořil
se do přítomné chvíle, tak plně jako do vlažné lázně.

Když přijel z města, zastavil se na okamžik v zahradním domku
u své rodiny j děti mu přiběhly jako kůzlata v ústrety i žena krásná
a mlčelivá v plném rozvití plavé a silné své mladosti pozdravila
se s ním trochu roztržitě, snad upoutána nějakou drobnou domácí
starostí; dobrý přítel herec, jenž přišel na návštěvu, tiskl mu "pevně
ruku, jak dovede to jenom druh, kdykoliv ochotný osvědčiti
příchylnost činem a pomocí. Jaká jistota střela se v· té rodinné jizbě
letního bytu, kde vonělo a svítilo tolik květin na stole mezi
hračkami dětí a knihami, květiny v oknech, obletovány motýli a včelami,
květina na plném živůtku a ve světlých vlasech ženiných, ano i na
pokrývce postele rozhozené luční květy' Odcházel,
pocelovavrodinu a omluviv Se příteli, a cestou v zahrad~ potkal druhou svou
matku, krásnou ještě starou paní, s níž si tak dobře rozuměl,
protože lépe než kterákoliv z žen spojovala laskavou moudrost·s
básnickým vzletem a mateřskou něhu s půvabem ženství. I dnes podala
mu kromě slunného úsměvu vtipně formulovaný aforismus, v kterém
jako v topasu svítila smírná pohoda letního podvečera.

A ted jest na chvíli sám. Sám? Jak nepřesné a nesprávné to
slo.vo I Právě vrcholem jeho rovnovážného štěstí, jehož se domysHI
a spíše ještě docítil v slunném létě svého mužství, jest, že se nikdy
necítí sám. Se všech úhlů světa podávají mu živly v laskavém
bratrství rucej všechny síly oživující přírodu probíhají v nekonečném
pohybu jeho srdcem; v rytmu svých tepen nachází věčný koloběh
vznikání, rození, vývojé a obměny oduševnělé hmoty. Stačí
nastaviti citlivou pie! lázni slunce, a celá bytost se prochvěje rozkoŠi
tepla, které udržuje život na zemi a jistě také na jiných hvězdách.
Zadrž vztyčenou dlaní lehounké vanutí větříku, který čeří povrch
řeky a okvětní lístky jestřábníků na hrázi j . zdaž necítíš. pohyb
uvádějící vesmír v tvůrčí chvění a podmiňující tvar a podobu věci?
Sestro vodo u nohou, živitelko mraků a milenko kořenů, v tobě
pozdravuji kolébku země, která sama se houpe a zároveň zpívá

15