ského v mohutný obrys celistvý, pouze zde spadá s Čecha, s
M'oravana a Slezáka všecko místní, malicherné, úzkoprsé, třeba í za
cenu ztraceného svérázu. Do Prahy musil přijíti Mistr Jan Hus,
aby vyzrál v tvůrce národního jazyka, tam Josef Jungmann se stal
otcem národního písemnictví a tam se musil usaditi i Bedřich
Smetana, měla-li se zroditi národní hudba umělá, spanilejší a vždy věrná
sestra národní poesie.

Moravský poutník stál u Národního divadla, když jeho myšlenky,
nyní. již usmířené a laskavé, dospěly k Bedřichu Smetanovi. Jak
se cítil zavázán' tomuto velkému krajanu svého děda I Neomeškal
nikdy příležitosti, aby poslechl v Brně neb v Praze "Prodanou
nevěstu", ale teď měl duši plnu "Dalibora", kterého uslyšel v těchto
dnech. A právě tam bylo soustředěno vše, co Prahu navždy činilo
srdcem národa a proč bylo nutno, ale i lehko prominoutijí její vady
a slabosti: touha po velikosti, odvaha khrdinství, smysl pro
monumentálnost ..• Kde jinde než v Praze mohl drahý umělec stvořiti
tot.o dílo takřka ujišfující, že žízeň národa po velikostí bude přece
ukojena? Veliký mír, ale nikoliv již úsměv rozhostil se dojatém •.•
chodci v duši, stav to skoro náboženský. Cosi podobného zažil
nedávno u hrobu svatého Václava, kam si zašel prohlédnouti
starodávný osníř a přilbici a kde najednou stál mimoděk v slzách a
s rukama sepiatýma v modlitbě. Za koho to vlastně prosil tehdy
Boha a dědice české země? Teprve teď to ví: za pevné a věrné
spojení všech složek národní duše, z Dichž každá zachovávej svůj
ráz, svou příchut, svou zemitost, za spojení ve vyšší celek
soustředěný k velikostí a k hrdinství.

A uvědomuje si to nyní před Národním divadlem tváří v tvář
Hradčanům, jihl blažeností, že si s Prahou přece jen porozuměl.

13