PŘEDMLUVA

Jako hoch neměl jsem větší touhy než stálí se básnJkem.

Pokoušel, cvzčžl js~m se a byljsem šfasten, když jsem naU!Jl
jakési technické obratnosti. Kroužení veršu a nalézání obrazu
naplňovalo mne tajným blaženstvím, a nelitoval jsem času,
abych studoval a napodobž! dobré vzory zprvu jako nemotorný
učedník, později jako mladičký příslušník cechu, jemuž jsem
přísahal věrnost, dříve než jsem na to měl právo. Ale vnitřní
hlas mně stále říkal, že básníkem ještě nejsem, ajak jsem čekal,
faž na hovor okamžiku odpovím melodickou a obraznou mlUVOU
,básnickou. Nemělj'sem se toho dočkati, nebot' kritická soudnost,

l .

kterou mne, bohqdíky, Obdařil osud, vyvedla
mnevčaszbásnic
kého sebeklamu. Zvolil jsem si naopak povolání, v němž nesmí
se naslouchati, co našeptává okamžik, i kdyby to byl hlas
jasnovidné. intuice, a kde čistota i spolehlivost díla závisí na
pomalé, opatrné, metodické průpravě, krajně nedůvěřivék tom,!,
co snaží se vnuknouti chvíle.

-- Protože však jsem nepřekonal zcela svou starou náklonnost
hovořiti s okamžiky, zvolil jsem si místo nedostupného výrazu
básnického alespoň formu feui/letonu pro tyto důvěrné rozmluvy.
Vím, že tato forma nepožívá valné vážnosti, a že se označení
"feui/letonista" pžívá často jako přezdívky, chceme-li spisovatele
snížiti. Nasadil jsem své nejlepší síly, abych s toho slova sňal
hanlivý přízvuk a o svých besídkách s okamžiky a s čtenáři
pracoval jsem často s nemenší péčí než básník o svých verších;
Snad právě v nejmenších z mých črt jest nejvíce úsilí stilistova,
a nejvíce umění zkratky - ani v básni nerozhoduje délka.
Hovory s okamžiky Jsou ovšem namnoze příležitostné, a leckdy
mně šlo právě O to, abych nesetřel s nich pel chvíle jako se zralé
švestky, kterou si trhám se stromu na své zahradě. Přes to jsem
nedovedl z této knihy, která nechce býti soustavnou a učenou,
nýbrž naopak rozmarnou a básnickou, vyloučiti několik kusů,jež
by snad někdóraději označž!jako essaye ;jesf konečně lhostejno,
zda okamžik, kt~rý mně je přinesl, předcházely. hodiny studia.